„Neříkej si, co chceš, neříkej, co potřebuješ.
Není budoucnost, žádná budoucnost, žádná budoucnost pro tebe.“
Zpíval se zápalem sobě vlastním Johnny Rotten ve známé písni o záchraně královny. Zdánlivě nihilistická slova oplakávající ztrátu nám známého světa, ať už onoho, věčného, dokonalého nebo toho mého – punkového. Jenže on netrval věčně! Místo něj nám nastolují jiný a ten náš záměrně znehodnocují, ať už je jakýkoliv.
Máme teď společnost plnou pochyb. O tom, co je pravda a co lež. Pochybností o udržitelnosti bývalých autorit. O sousedovi, rodině, o sobě. O příčetnosti lidí. O zdravém rozumu. A rozum není zdravý. Kopíruje totiž společnost a nemocná společnost nemůže mít zdravý rozum. To dá přece rozum. A tam, kde končí zdravý rozum, nastupuje jen slepá víra. Čí je to vina? Kdo nám to zabíjí společnost?
A jak z toho ven?
Back to the middleage:
Vrátíme se zpět do středověku a budeme hodnotit vinu či nevinu metodami božího zásahu. Je to přece léta ověřená praktika a navíc: Bůh se nemůže bránit! Na něj se dá svést cokoliv. A protože jsme moderní lidé jedenadvacátého století, bude vše zahaleno rouškou pokrokové vědy a lékařské revoluce.
Vylezeme na půdy a sfoukneme prach ze starých knih jako byly Malleus Maleficarum či Daemonologie krále Jakuba. A začneme mou oblíbenou metodou: Cruentation.
Cruentation se objevuje v mnoha textech týkajících se trestního řízení a byl jedním ze středověkých postupů, jak nalézt důkaz proti podezřelému vrahovi. Údajný delikvent byl přiveden do blízkosti oběti, opakovaně na ni volal jménem a pak ji dvakrát či třikrát obešel. Následně se dotkl mrtvoly na místech poranění. Pokud se objevilo krvácení, tělo se pohnulo nebo se z úst vyhrnula pěna, bylo rozhodnuto a z obviněného byl viník. Mrtvola přece pozná svého vraha, proč by lhala?
Kam se hrabe dnešní věda se svými forenzními důkazy, pokud to není svědectví božské bytosti. K čertu s daktyloskopií, do kamen s testy DNA. Otisky prstů a oční sítnice? Nuda! Tohle má styl. Je to přece explicitní lidské svědectví. Nutno říct, že po takovém zážitku se viník sám přiznal.
Tato metoda nepatří jen do Mezopotámie nebo starého Říma. Ona očistná metoda se používala i v sedmnáctém století a dostala se do Shakespearova románu Richard III. V Německu ji praktikovali ještě ve století osmnáctém a v USA existují záznamy z roku 1869.
Back to the middleage again:
Nevina byla testována třeba přechodem přes žhavé uhlíky, vyzdvihnutím jiného předmětu z ohně, vodním soudem nebo jinou ohrožující metodou. Když z nich zkoušená osoba vyvázla bez úhony, soud uvěřil v její nevinu a naopak.
Nepřipomíná vám to něco? Jak daleko jsme se posunuli ve druhém tisíciletí po Kristu? Pořád po nás někdo vyžaduje důkaz o nevině. Tentokrát o bezinfekčnosti. Potvrzení o nemoci, kterou nemáme. Dokonce nevykazujeme ani žádné příznaky. Prostě jen tak, pro jistotu.
A protože jdeme s dobou, renovujeme i metody zjišťování viny. Třeba šťourání v nose nebo, středověku bližší, plivání. Inkvizičním úchylům by se mohlo líbit rektální měření teploty. Inovací pak budiž zkouška elektrickým proudem nebo měření poloměru oblouku při čůrání.
K ordáliím se soudy uchylovaly napříč světem, v různých kulturách a vírách. Byly hojně používané při dokazování kacířství a čarodějnictví. Chceme běh budoucího světa nechat na boží soudu? Budeme hlásat heslo: Věř a bude ti věřeno?
Jaký bude nový světový řád?
New world order is war ward of coward.
Ale já byl vždycky punker. A tak vám přeji, ať vám nechybí S-punk, tedy spunk – odvaha.
Záleží jen na nás, jestli máme budoucnost a jaká bude!
Jak vidíte, v minulosti se věřilo, a to dokonce i ve vyspělých společnostech, že mrtvola dokáže svého vraha usvědčit sama.
Dokáže i mrtvá společnost označit své vrahy?
