Říká se, že kdo se bojí nesmí do lesa. Husté stromy vytváří dostatek přítmí, aby nebyly vidět zlé síly, které v něm přebývají. Ale některé strašidelné síly nejsou vidět ani za plného světla.
Tyfová Mary, jak se také Mary Mallonové přezdívalo, se narodila v irském Cookstownu 23. září 1869.
V patnácti letech se, jako spousta chudých lidí, nalodila na křižník plující do Ameriky splnit si svůj sen o lepším životě. Netušila, že ji čeká spíš noční můra.
Když je epidemiolog George Soper přivolán na Long Island do letního bytu bankéře Williama Henry Warrena, který v té chvíli vzhledem k počtu nemocných připomínal spíš lazaret, okamžitě podezřívá irskou přistěhovalkyni kuchařku Mary Mallonovou, že stojí za nákazou nejen jeho rodiny, ale i služebnictva. Dokonce onemocněla i paní Warrenová.
Ona sama však žádné příznaky nevykazuje. Soper zjistil, že za posledních šest let vystřídala sedm zaměstnání a dohromady v těchto domácnostech za sebou zanechala dvaadvacet lidí nakažených břišním tyfem.
Tehdy ještě neznal důvod, proč je Mary vůči nemoci imunní. Maryina maminka totiž prodělala břišní tyfus v době těhotenství a pravděpodobně jej přenesla na dceru. To z ní nechtěně udělalo přenašečku.
Je odhodlán tomu přijít na kloub, jenže to znamená odebrat jí vzorky. To ovšem není tak jednoduché. Poprvé na něj vzala vidličku a učinila výpad.
„Čemu se divíte?“ brání se později Mary, „představte si, že k vám přijde cizí člověk a jen tak mezi dveřmi vám oznámí své podezření, že zřejmě šíříte smrtelnou chorobu a požádá vás o vzorek krve, moči a stolice.“
Soper se však nevzdává a napříště přišel s asistentem. A opět neuspěl. Mary uniká dokonce před doktorkou z newyorského úřadu zdraví s pěti policisty a sanitkou a schová se v komoře. Tentokrát ji však v její skrýši našli.
Mary byla správně přesvědčená, že se ničeho nedopustila. Měla pocit, že ji úředníci diskriminují kvůli původu, tomu, že je svobodná, bez příbuzných nebo pro její sociální zařazení. Nemůže přece roznášet nemoc, kterou sama nikdy neonemocněla.
„Jsem nevinná lidská bytost,“ hájila se proti své vůli internována Mary, „nespáchala jsem žádný zločin, a přesto se mnou zacházejí jako s vyvržencem, jako s kriminálnicí. Je to nespravedlivé, násilnické a necivilizované. Je neuvěřitelné, že v křesťanském společenství může být s bezbrannou ženou takhle nakládáno.“
Je to stejná představa, že by dnes zdravotníci internovali všechny lidi nakažené virem HIV, vzali by jim práci, odtrhli je od rodin a vyvezli na pustý ostrov. I nemocný člověk má právo na svobodu, natož ten zdravý.
Mary tehdy rozhodně netušila, že za 115 let se budou zavírat zdraví lidé, kteří nejsou ani bacilonosiči. A nejen do karantény. Pod pohrůžkami budou zdraví lidé nuceni si nechat aplikovat nevyzkoušenou vakcínu proti chorobě, která břišnímu tyfu nesahá ani po kolena. Vybranému druhu chřipky.
S lidmi, co se nepodvolí nátlaku bude zacházeno jako s renegáty. Omezování pohybu, znemožnění nákupu v obchodě či vstupu na sportoviště nebo do divadel a kin jsou jen krátkým výčtem restrikcí.
Budou vydávány nesmyslné a diskriminující nařízení a zákony a tvrdě trestáno jejich nedodržování. Vysoké pokuty a vyhazov z práce nebo znemožnění volného podnikání budou nástroje moci k ovládání a ničení nevinných a slušných lidí.
Bez důkazů, jen z pouhého podezření z chřipky bude lidem zakazováno vycházení z domu, styk s rodinou a přáteli, návštěva restaurace.
Diskriminace svobodného ducha, potlačování názorů, kriminalizace na základě smyšlenek budou denním chlebem.
Mary byla převezena do karantény na ostrov North Brother.
Obývala hezký bungalov stranou od nemocničních budov, ale to z ní šťastného vězně neudělalo.
Lékaři ji postavili před jasnou volbu: Buď si nechá vyoperovat žlučník, což v té době byla operace s nepředvídatelným koncem, nebo trvale vymění život na rušném Manhattanu za absolutní izolaci. Mary riskantní operaci odmítla.
I přesto se nevzdávala a její výroky dlouho spolehlivě plnily novinové sloupky. Burcovala veřejnost svými žádostmi o propuštění a mnoho stránkovými stížnostmi.
Pokoušeli se ji také léčit kvasnicemi a projímadly, ale bez úspěchu.
Mary umřela 11. listopadu 1938, po šestadvaceti letech v karanténě.
Kolik času zbývá nám?
Její nehygienické počínání odneslo minimálně 53 lidí zdravím a tři rovnou životem.
Nakažených a mrtvých však bylo zřejmě mnohem víc – jen se u nich nepodařilo přímý styk s Mary prokázat.
No řekněte: Něco na té Mary je!
