V pražské kavárně Slavia došlo k šokujícímu objevu. Pod čalouněním jedné z lavic byla nalezena neznámá ještě nikdy nepublikovaná povídka z pera pánů Šimka a Grossmana.
Jak to víme? Oba pánové dílo signovali. Polemiku tak vzbuzuje pouze rok, který byť napůl nečitelný dešifrovali odborníci jako 2022.
Nyní máte jedinečnou příležitost si ji přečíst:
Jak jsem ochořel Covidem
Nikdy jsem netrpěl žádnými chorobami. Byl jsem zdravé dítě, a i jako pubescent jsem nechytil ani rýmu, když jsem marně stál celou noc v mrazu pod oknem dívky svých snů. O angíně jsem slýchal jen z vyprávění spolužáků a příznaky chřipky jsem viděl pouze v kině.
Divil jsem se, když všichni kolem mě pochrchlávali a každé dvě hodiny si měnili mokré kapesníky za suché, neb já měl dech čistý, bez sebemenšího zasípání.
Nutno říci, že jsem se žádným speciálním způsobem nechránil a šála pro mě byla jen módním doplňkem na párty s tématem první republika. Své jediné dlouhé kalhoty jsem oblékal, v rámci šetření jen, když venkovní teplota klesla pod nulu, což bylo pár dní v roce a jinak mi bohatě posloužily mé kraťasy z Lídlu.
Jak šel čas přineslo své ovoce i nekonečné postávání pod okny, tentokrát v létě a já si našel ženu a založil rodinu. Manželka měla tuhý moravský kořínek asi proto, že všechny choroby odehnala slivovičkou a zakašlala jen když mi chtěla naznačit, že na návštěvě u známých už moc žvaním, neboť jsme otevřeli třetí lahev Rulandy šedé.
Taktéž s naší dcerou jsme nikdy nebyli doma na nemocenské, a tak nezmeškala ani jednu hodinu vzdělání. Ve svých patnácti letech náruživě sportuje a třikrát týdně dochází na trénink svého oblíbeného kickboxu.
Proto mě nevyvedly z míry ani poplašné zprávy v televizi, že byl identifikován nový a zákeřný druh chřipky. Dali mu podivný název Covid a vysílali nekonečné spoty na jeho propagaci. Reklamní mašinérie nabrala na obrátkách a farmaceutické firmy začaly hon na lidi. Ale i další odvětví chtěla utrhnout své místo na slunci a v obchodech se objevily roušky a respirátory.
„To nosit nebudu, poněvadž mi to nesluší,“ prohodil jsem při pohledu na náhubek a dodal: „A lékárny taky nepodpořím, ještě máme doma nepoužité nosní kapky a acylpyrin od předloňska!“
Přestal jsem se dívat na televizi, ze které stále skákali nemocní strašáci, protože mé duševní zdraví je mi nade vše a vrátil se k modelařině. Kolumbově lodi Santa Maria, chyběla Pinta a Niña od mých sedmnácti let.
Zrovna, když jsem osazoval stěžeň, vytrhla mě žena z meditace slovy: „Nechala jsem se očkovat a dcera chtěla taky.“
„Cože? Proč, ženská bláznivá?“ rozčílil jsem se, „vždyť si o nás žádná nemoc nikdy ani kolo neopřela.“
„Abychom mohli jet na hory.“
„A jak to spolu souvisí?“
„Tomu bys nerozuměl.“
Neměl jsem si brát ženu z města, zapochyboval jsem poprvé v životě o své volbě partnerky. Měl jsem pocit, že mi teď předhazuje můj prostý původ.
„A vůbec nerozhodují o tom snad oba rodiče? Vždyť není plnoletá.“
„Od patnácti si o tom může rozhodnout sama.“
„Dobrá,“ kapituloval jsem pod nátlakem, „ale až rozbije sousedům okno, nechoďte za mnou, že ho mám zaplatit, když je tak zodpovědná sama za sebe!“
Zavřel jsem se v pracovně a týden s nikým nepromluvil.
Pak přišel ten osudový den. Uzené k snídani mi nevonělo jako dřív a každodenní ranní půldecák rumu neměl stejnou chuť. Ve spáncích mi bušilo a teplota organismu prudce stoupala.
„Necítím se dobře,“ ohlásil jsem rodině, „pojďte, půjdeme pro jistotu na ty testy.“
Přes všechny příznaky mi PCR test vyšel negativně. Manželka s dcerou byly obě pozitivní. Vneslo to mezi nás zmatek a já usoudil, že bude lepší, se zeptat doktora. Strčil jsem hlavu sestřičce do okýnka.
„Co je!“
„Já chci jen…“
Vytrhla mi papír z ruky, než jsem stihl dokončit větu.
„Ukažte. Vždyť jste negativní. Jděte domů, jste zdravý.“
„Manželka a dcera má pozitivní test,“ nenechal jsem se odbýt.
„Vy jste šli na testy sami? Měli jste počkat až vás vyzve hygiena!“ obořila se na nás sestřička. „Proč nám v tom děláte bordel? Si myslíte, že máme jenom vás? Je nás neustále podstav. Nevíme kam dřív skočit!“
Neodpustil jsem si poznámku, že by jich byl dostatek, kdyby nevyhazovali odborníky z práce jen proto, že se nechtějí nechat očkovat neznámou látkou, jako se to stalo mojí kamarádce.
Ale to už mě manželka táhla za rukáv pryč. Celou cestu po schodech dolů do vestibulu jsem přemýšlel, že žiju ve světě, kde vám neschopenku vystaví zaměstnavatel a vakcínu si můžete nechat aplikovat při nákupu v supermarketu. Vybrané skupiny lidí mohou chodit do práce i přes pozitivní test a mě, zdravého člověka s negativním testem nepustí ani do posilovny. Připadal jsem si jako by mě probudili z padesátileté hybernace do zlého snu, který je realitou.
Marodili jsme svorně. Všichni spolu, ačkoliv já s negativním testem a očkovaná manželka s dcerou bychom nemuseli podle nařízení jít ani do karantény. Připadalo nám to fér vůči ostatním lidem.
Po týdnu telefonovala manželka doktorovi a ten jí řekl, že je zcela zdráva a může jít bez obav do práce. Nicméně by bylo dobré si dát ještě jednu dávku vakcíny. O mě prohlásil, že jsem měl patrně nějaký zvláštní druh angíny a že teď řádí ten omikron, ať se nechám taky očkovat. Pro jistotu. Vzkázal jsem mu, ať mi pro jistotu políbí prdel, ale manželka to nevyřídila.
„To všechno zjistil po telefonu?“ ptal jsem se, když žena zavěsila, „to musí být jasnovidec.“
Jsem z generace, která hovínku říkala koko a já sám jsem na pískovišti jako dítě nejedno ochutnal. Dneska vymýšlí nekonečné mutace chřipky a nazývají je intelektuálně řeckými písmeny. Co bude po omikronu? Sigma? Tau? Psí? O té poslední se bude říkat: To je chřipka psí, ta na člověka nejde. Až jim dojdou písmena, zbude konečná varianta – omega.
Jenže mě nedostanou. Mám zaručený způsob, jak v budoucnu uniknout jakékoliv nemoci. Po smrti jsou na mě všechny krátké.
