V hlubokých šumavských hvozdech byl objeven poslední exemplář člověka divokého. Podle vědců Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně se jedná o absolutní vzácnost, neboť se mělo za to, že poslední člověk divoký byl domestikován začátkem jedenadvacátého století.
Já neměl cirkusy nikdy rád. Klauni byli trapní. I když právě to mají v popisu práce. Akrobati dělali příliš nebezpečné věci, takže jsem zavíral oči a bylo-li to ve výšce, až u samého stropu šapitó, nevydržel jsem mít tak dlouho zakloněnou hlavu. A krocení takzvané divoké zvěře pro mě bylo týrání zvířat. Jediným potěšením se pro mě stával kouzelník, který nechal cokoliv zmizet, ale i leccos objevil. Jenže ten nebyl pokaždé.
Abych si nějak vyplnil ty dlouhé chvíle nudy, přemýšlel jsem o tom, jak to funguje v zákulisí.
Například, jak donutit nějaké zvíře, aby dělalo, co chce jeho krotitel? Způsobem, jakým člověk vnucuje svou vůli těm nebohým tvorům. A ti následně poskakují podle píšťalky, píšou, počítají, kreslí nebo jezdí na motorce kolem manéže, div, že nemluví.
Copak takový pes. Ten poslechne z loajality, protože stojí o přízeň svého pána. Chce se mu zavděčit, udělá věci za pohlazení a pamlsek. A ještě z toho má radost. S koněm je to o krapet horší. Má svou ušlechtilou hlavu a vznešenou povahu. Na zohnutí jeho hlavy je potřeba více úsilí. Proto se k drezůře takového tvora používá bičík a jistá dávka nátlaku. A když chcete zkrotit takového medvěda? Ten přes svůj tlustý kožich necítí rány bičem. Sotva by je zaregistroval, natož aby se pohnul. Zde nastupuje jeden z nejhorších způsobů nátlaku. Vyhladovění. Nedáte medvědovi na výběr: Buď smrt hladem, nebo život v otroctví.
V těchto dnech právě běží jeden celosvětově rozšířený experiment, kdy jedna samozvaná skupina lidí používá tyto metody na druhou skupinu. Nikdo ji k tomu nepovolal. Nikdo jí nedal pověření ba ani souhlas. Ona se na oplátku nikoho neptala a pro jistotu nikomu nic neřekla.
A pan nikdo si z toho pranic nedělá.
Pozvolna se utahuje smyčka. Pověstný džbán se plní vodou a materiál se zatěžuje až do stavu, kdy pod tou tíhou povolí svoji strukturu natolik, že se ucho utrhne.
„Když vám vystoupá voda nad hlavu je už jedno o kolik,“ řekl Jan Zajíc a zapálil svou pochodeň.
Iterace lží, křivd a útlaků se kupí jako karty v přebíjené, aby se opakováním a přitvrzováním v každém dalším kole dosáhlo kýženého výsledku zotročení. Tak dlouho, dokud to objekt nevzdá. A řadový člověk žasne: „To jako opravdu nutí lidi k poslušnosti takovým násilím. To musí být ale zvířata!“
Jak to vidí básník:
Já viděl divoký lidi, běželi barákem
sluhové aparátu hnali je před sebou s pendrekem
běželi, běželi, bez ladu a skladu, hledali skuliny
pozdě litovali, že skočili na návnadu, sociální bubliny
dnes stojí u kormidla jen krádeže, lži a podvody
v neděli o poledni jste zváni na popravu svobody
