Za oknem sněží, mráz v okna duje, v komíně honí se meluzína
zahřát lze se stěží, když futry profukuje, už zase začala nám zima.
Mrknul jsem na facebook a zjistil, že venku sněží. Všichni to hned hlásili a posílali fotky ohnutých větví stromů pod tíhou bílé hmoty a bobující ratolesti. Zvláštní kategorií pak byli sněhuláci a sněhulačky s obrovskýma prsama.
Byl to takovej ten těžkej mokrej sníh, co se mění ve vodu a zatéká zákeřně do bot. Teplota nad nulou mu nedovolovala se udržet, takže rovnou tál. Prostě marast a šlichta.
Z obrázku na fejsu čišel mráz a ani vtipné glosy mě nezahřály. Prostě období, kdy ani psi nechtějí být vyhnáni. Kdo nemusel, ven nešel. Jenže já musel. Tedy pokud jsem nechtěl zůstat v práci přes noc.
Letmým prolistováním sociálních sítí jsem zjistil, že kalamita je všude po celém Brně a co do síly setrvalý stav, ne-li horší.
Přesun domů se stal dobrodružnou cestou jako výprava na Aljašku s jediným rozdílem, že tady jezdí místo psího spřežení šalina. Alespoň doufám, že ještě jezdí. Možná ji, podobně, jako silničáře, zaskočila vánice a zůstala zbaběle ve vozovně.
Jediné, co mě drželo při životě byla vize tepla domova až se za mnou zaklapnou vstupní dveře. Příjemně vytopený byt a teplá voda tekoucí do vany. A v ní já ponořený až po krk. Ostatně přesně potud jsem měl toho lepícího se humusu, jak jsem stoupal od zastávky do kopce. Po krk.
Konečně. Dveře cvakly. Sundal jsem boty a položil je na umělohmotnou podložku, aby zachytila vodu, která z nich brzy steče. Ruce volaly po teplé očistě a já zamířil do koupelny. Otočil jsem kohoutkem a ozvalo se: „Škyt, škyt.“ Následovalo výhružné syčení a varovné zakašlání. Voda si dvakrát odplivla a pak se roztekla. Jenže studená!
Mrknul jsem na display kotle a všechny ikony blikaly jak na střelnici. Zkoušel jsem restart i vypnout kotel ze zásuvky a znovu zapnout. Display oznámil ERRROR 04. Aspoň vím, na čem jsem. Vlastně nevím, protože jsem si v návodu přečetl: „Error 04, závada na senzoru tepla.“ Což mě neposunulo o moc blíž k teplé lázni.
Zděšeně jsem si uvědomil, že porucha se netýká jen teplé vody, ale i vytápění bytu. Tady končí legrace. Našel jsem si telefonní číslo a volal na městský úřad jenž mi byt pronajímá. Po dvaceti minutách a čtvrtém telefonním čísle jsem se dovolal.
„Ale to má na starosti někdo jiný, musíte…“ ozval se hlas na druhé straně.
„Já vím,“ skočil jsem mu do řeči, „ale tam to nikdo nebere.
„Tam moment.“ Tón jeho hlasu měl do ochoty daleko.
„Zavolejte na toto číslo,“ nadiktoval mi devět číslic a zavěsil.
„To bude základní deska,“ tvrdil sebejistě opravář, když jsem mu do telefonu oznámil error 04, „nejsou čipy, desky budou tak za dva měsíce.“
„To bude jaro a já budu mrtvej mrazem,“ vyjádřil jsem nejzazší obavy o život a před očima mi prolétly poslední fotografie z neslavné Ďatlovovy výpravy na Mrtvou horu.
„No, možná bych tu ještě jednu ve skladu měl. Jak jste na tom časově?“
„To je stav nouze, potřebuju to hned,“ neměl jsem jiné východisko.
„Je pátek, dnes už do skladu nepojedu. Co v pondělí?“
„Mám jinou možnost?“
„Ani ne,“ byl nekompromisní opravář.
Moje nálada klesala, stejně jako teplota v mém obydlí. A to jsem naštěstí neměl ani tušení, že mě čekají hned tři návštěvy onoho bezradného kotelníka. V souhrnu po devíti hodinách a tři sta šedivých vlasech na jeho hlavě navíc mi další týden ve čtvrtek oznámil, už bez té sebejistoty, že je hotovo.
Poděkoval jsem mu trošku strnule. Ono taky co chcete v šestnácti stupních celsia.