Co bude po porodu? Uvidíme světlo na konci tunelu? Končí to porodem nebo vše pokračuje v jiné podobě?
„Evi?“ otevřel Adámek očičko, ale viděl jen rozmazanou šmouhu. Spíš tušil blízkost své sestřičky. Cítil její srdce.
„Copak Adámku,“ povídá holčička, která na tom byla úplně stejně.
„Už to víš?“
„Copak?“
„No, co tady děláme a proč tady jsme?“
„To netuším.“
Adámek byl vystrašený.
„Zdál se mi divný sen o světle na konci tunelu. Byla to taková bílá díra a já do ní padal. Nedalo se to zadržet.“
„To bude asi ten porod,“ tušila sestřička.
„Porod? Co to znamená? Konec života?“
„Myslím, že ne. Možná jsme tu proto, abychom se připravili na to, co přijde potom.“
„Takže ty věříš v život po porodu?“
„Určitě.“
„A jak by takový život vypadal?“
„No, bude tam více světla. Třeba budeme běhat po nohou a jíst pusou.“
„To je přece nesmysl. S těmito paprčkami se běhat nedá. A jíst pusou je směšné. Živí nás přece pupeční šňůra. Podívej se, jak je krátká, s ní daleko nedojdeš. A když se od ní odpojíš, je po tobě.“
„Netvrdím, že to bude stejné jako tady,“ stála si za svým sestřička, „vzpomeň si na svůj sen. Tunel, na jeho konci světlo. A dál?“
„Brečel jsem, protože mi byla zima. Měl jsem pocit, že umírám. Pak sen skončil.“
„No vidíš. Něco tam bylo,“ povzbuzovala ho Evička.
„Ale nikdo se odtamtud nevrátil,“ oponoval Adámek, „a vůbec, život není nic jiného než vleklá stísněnost v temnotě.“
„Vždyť tam uvidíme mámu. A ta se o nás postará.“
„Mámu?“ zavzlykal bratříček, „a kde má podle tebe být?“
„Přece všude kolem nás. My jsme v ní a díky ní žijeme. A ona je v nás. Bez ní bychom nebyli.“
„Jak to víš. Nikdy jsme ji neviděli, takže žádná není.“
„Pssst! Když budeš zticha, můžeš ji zaslechnout, jak zpívá. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Takových vesmírů, jako je ten náš, je mnoho. Jenže se neprolnou. Ale tam venku je podle mě další, daleko větší vesmír, ve kterém ty ostatní plují. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom.“
Adámek se snažil být potichu, ale nic neslyšel.
„Jak si můžeš být tak jistá?“
„Věřím tomu celým srdcem. Jaký by to jinak mělo smysl?“
Prostor kolem nich se začal prudce nafukovat a stahovat, a tento proces se opakoval stále častěji s osudovou pravidelností. V mracích nad nimi se udělala trhlina a vysála všechnu vlhkost, jako obrácený déšť. Otvor vyplnilo oslnivé světlo. Nejdřív jen záblesky a pak záře zalila celý obzor.
Hukot nabýval na intenzitě a ochromil jejich tělíčka. Neviditelná síla je oba jako tornádo tlačila směrem k tajemné záři.
„Už je to tady,“ křičel Adámek, my umřeme. To je ten porod!“
„Neboj se, jsem s tebou.“
Jejich svět se začal hroutit do bílé díry. Nezadržitelně k ní směřovali.
Je po všem, pomyslel si Adámek. Porodem to všechno končí.
A tak se narodili Adam a Eva.