Sledujte, jak se rodí kniha. Ano, už je to tady: Kniha Krize mého středo-věku spatřila světlo světa.
Právě jsem se vrátil z porodnice. Stal se zázrak. Zázrak zrození. Zrození knihy. Bože, ta je roztomilá.
A není sama. Je jedna z devítisetčat. Každé měří 21×15 cm a váží 200 gramů. Po velmi komplikovaném porodu je otec i všechny děti v pořádku. Šťastný tatínek se dokonce nechal slyšet, že by se nebránil dalším potomkům.
Ještě zabaleny v zavinovačkách byly knížečky rozdistribuovány do knihkupectví a položeny do polic. Některé brečely, protože se jim stýskalo po mámě či tátovi. Jiné už zvídavě pokukovaly kolem sebe a žužlaly si svoji záložku v puse.
Už druhý den po narození kolem nich chodili lidé a prohlíželi si je. Někteří vytáhli tu, která se jim líbila ven a obrátili ji na bříško, aby si přečetli, co má na zádech. A když s nimi ještě trošku zatřepali, kdekterá si hlasitě říhla.
„Jakpak se jmenuješ?“ obracel starší pán Strašidlo Cantervillské v rukou, „a kdo je tvůj táta?“
„Pan Wild je na tebe nepochybně pyšný, i když nejsi moc velké,“ prohrábl si šedivé vousy.
„Neboj se,“ utěšovala paní Milence Lady Chatterleyové,“ všechno dobře dopadne.
„Kohopak zabije teta Agatha nyní?“ přemítal mladík v sekci detektivek.
V oddělení fantasy se to hemžilo draky a mágy. A v nejtmavším koutku se tyčila věž postavená ze ságy jednoho brejlatýho kluka s hůlkou.
A lidé si ta mimina kladli do košíku a odnášeli do jejich nového domova. Tam je zastrčili do police ke starším bratříčkům a sestřičkám.
Hodně štěstí, bejby.