Právě sbírám nejen energii, ale hlavně příběhy a obrázky pro další vysílání. Máte se na co těšit.
Když se řekne akropole, složenina slov akros – vysoký a polis – obec, vybaví se vám nejspíš ta v Aténách. Ale jednoslovní český ekvivalent by byl – vyšehrad.
Je čas dovolené, a tak jsem se taky vypravil na jeden takový vyšehrad. Turecký vyšehrad.
Stojím na vrcholku města Syedra ze 7.století před naším letopočtem, kde stála také akropole.
Na takových místech se nejen kocháte, ale nutí vás to přemýšlet o mnoha věcech. Město je již více, než sedm set let opuštěno a já z těch kamenů loudím očima příběhy lidí, kteří se jich tehdy dotýkali.
U nás v době, kdy Syedra osiřela, vládl Přemysl Otakar II. V Kutné Hoře se začalo těžit stříbro a v ostatní Evropě se poprvé rozplakala mimina Marco Polo a William Wallace. A Machu Picchu si ještě sto let počká na základní kámen.
Přešel jsem agoru a skrz ruiny baziliky jsem vyšplhal až sem. Při pohledu zpět vidím dláždění a zbytky mozaiky. Na dohled je divadlo a před ním obchody, tržiště a překrásné lázně.
Stojím čtyři sta metrů nad mořem, které vidím dole pod sebou a snažím se odhadnout, kde měli obyvatelé Syedry přístav, protože tam někde byl. A jak proboha dopravovali věci až sem nahoru. Já to jel osm minut autem.
Jak se tak dívám na ten starý rozbořený palác se siluetou vysokých hor v pozadí, napadá mě, že to nejsou jen ty zdi, to hmotné, co zde opustili, ale duchovní principy, které tady fungovaly. A vlastně všude na světě, kde je něco opuštěného. Byť poselství si nesli v sobě zase jinam, jenže už bledlo a vytrácelo se.
Většinou ani sami odejít nechtěli, ale okolnosti je donutily. Přišla válka, hladomor, nebyla voda. A město nechané na pospas zarostlo křovím jako tvář muže bez žiletky.
A já tu teď hledám odlesk jejich minulé budoucnosti, abych pochopil svoji budoucí minulost a uvědomuji si, jak lehce dnes opouštíme své životy a domoviny zcela bezdůvodně.