Turecko mám rád. Jezdím tam na dovolenou k moři a vždy si půjčím auto a jedu do hor. Jsou tam totiž úžasné pozůstatky starověkých měst. A bez lidí!
Letos se to zkomplikovalo testováním na Covid-19. Ale protože jsme měli zájezd přes agenturu, čekal jsem, že vše zařídí.
„Ano, jistě,“ povídá delegátka, „běžte si raději už nyní zabůkovat termín na zpáteční testy, ať to stihnou vyhodnotit.“ Což jsme hned udělali.
Byla tam taková malá, roztomilá, mladá sestřička a pořád se na mě usmívala, takže jsem se na ty odběry docela těšil.
Když jsme pak v inkriminovaný den s přítelkyní hned po ránu naklusali na značky opět nešetřila laskavými pohledy. Pýřil jsem se jako páv, když zapisovala naše jména do knihy. Potom ta turkyně (no, říkejme jí raději turecká dívenka) vstala a povídá: „Tak třeba pán první,“ a ukázala na druhý konec místnosti, kde stála taková ta lékařská postel potažena igelitem.
Zaváhal jsem a pak se ptám: „Lay down?“ Jako jestli si mám lehnout.
Dívka zčervenala do morku kosti.
„Stačí sednout,“ špitala do dlaně, neboť ji ta představa notně pobavila, „umím vám udělat odběry i v sedě.“
To zas velice pobavilo mě. Od té chvíle mi to leželo v hlavě a nemohl jsem se té erotické nálady zbavit.
Když pak absolvovala odběr i má přítelkyně snažil jsem se dívat jinam, ale nešlo to.
Ještě pořád s ruměncem ve tváři lepila sestřička štítky na zkumavky. Vzduch byl nabitý smyslností, že stačila jiskra a hotel by shořel do základů.
„Tak to bude vše,“ oddechla si s úsměvem dívka a zaklapla knihu se zápisky.
„A budete to chtít i zaplatit?“ stál jsem nad ní s eurobankovkami v ruce.
„Ano, no jistě,“ začala nervózně šátrat rukama po stole, „kolik vlastně?“
Netrápil jsem ji a položil obnos na stůl. Otřela si zkropené čelo, ale stále udržovala ten roztomilý úsměv: „Thank you.“
„You´re welcome.“
Když se za námi zavřeli dveře ordinace ještě jsem se nostalgicky otočil. Dvě ruce za záclonkou tam pověsily cedulku s nápisem: Come back soon.
