Zelený čtvrtek

Pivo jako každé jiné, ale tohle je zelené a ještě je k dostání jen jednou za rok! A protože má třináctkový grády tak si těch svých pět kousků zapamatujete déle, než klasickou jedenáctku

Na zelený čtvrtek jsme se vždy těšili také díky konzumaci zeleného piva. Nezajímá mě korona a vládní nařízení, jdu na zelený, i kdyby byl zákaz vycházení. To je přesvědčení obyčejného Čecha, který lpí na tradicích. Na zahrádkách vylomíme branky, ale těch pár hltů si vzít nenecháme. Jenže, kde ho vzít, když jsou hospody zavřeny.

Máme přece hladové okýnko, tam mi snad nalijou do petky s sebou, když budu mít náhubek. A možná i do kelímku, pokud se s ním zašiju na dětský hřiště a s případnými spolukonzumenty na sebe budem pořvávat na dva metry. Ještě do nedávna jsem netušil, jaká je to vzdálenost. Prohrabal jsem skříň a našel starej šátek s lebkami. Jak stylové.

Vyběhl jsem do terénu a už zdálky bylo patrné, kde je okýnko umístěno. Fronta jak prase. A jak na potvoru v ní nestál žádný kamarád, kterému bych navýšil jeho objednávku o moji. Půl hodina na slunku umocnila žízeň na třetí.

Když jsem byl třetí v pořadí, prohlásil prodavač, že zelený syklo. Jak to? Kurva! „Kdo to má odhadnout v téhle pitomé době?“ bránil se prodávající. „Mám ještě dva litry stočený do petek,“ nabídl mi poslední zeleně zbarvený mok. „OK. Sem s tím, ať mám aspoň pocit, že je zelenej čtvrtek.“

Dupot bot mě donutil se podívat na kroutícího se hada za mnou. Naším směrem spěchal policista a za chůze si nasazoval roušku. Vzal jsem pet lahve do náruče, ty už mi nikdo nevezme, jinak se biju. „Víte kolik je hodin?“ zaútočil na prodejce a já se mimoděk podíval na hodinky. „Bude osm,“ odvětil prodavač. „A máte mít otevřeno jen osmi, tak to pomalu balíme, ne?“ mračil se policajt a fronta si začala brousit nože. „Dejte mi ještě dvě jedenáctky do kelímku,“ raději jsem si rychle objednal, jakoby už nikdy nebylo pivo k mání. „Ale vezmete si to s sebou,“ prudil uniforma, „ nechci vás tu s tím vidět.“ „To si pište,“ odbyl jsem ho a položil na pultík stokorunu.

Kráčel jsem směrem k hřišti, ale k mému překvapení byla cesta zatarasena dvěma policejními vozy. Raději jsem se vyhnul konfrontaci a otočil se na druhou stranu s úmyslem sednout si na lavičku před školou, kde už seděli kamarádi. Pohled, který se mi naskytl, mě šokoval. Další tři policejní vozy stály napříč u vstupu do parku. Co to je? divil jsem se. Naposledy jsem byl takto obklíčen v dobách sametové revoluce na Sukove u Kabinetu Múz. Křečovitě jsem držel kelímky a petky a potlačoval vztek. Když jsem je míjel, nespustili ze mě oči.

Nesvoboda je zpět! A možná, že nikdy neodešla, jen se na chvíli schovala a teď se jí hodí vylézt na světlo. Cítil jsem se provinile, a to jsem si šel jen pro pivo. Ale já tradice držím.

Vzpomínáte, co dělo s Mr Binem před rokem?

Velikonoce