Knihovník

 

Na knihách se mi líbí, že jen tak neohnou svůj hřbet

Rád navštěvuji knihkupectví. Jen tak. Pro zlepšení nálady. Procházím podél dlouhého regálu s rukou zdviženou a konečky prstů jemně přejíždím hřbety knih. Pozoruji míhání jejich barev a občas se zastavím a nějakou vyjmu z police. Přiložím ji k obličeji a dlouze nasávám její vůni. Miluji to aroma popsaného papíru, jako bych vdechoval myšlenky. Pak jednu otevřu na náhodné straně a začtu se. Nechám ji na sebe působit a přemýšlím o ní. Nejen prózu, mám rád i verše. Ty ovšem vybírám velmi pečlivě, a když se mi zalíbí, koupím si je. Podle momentální nálady. Kouzlo je v tom, že dopředu nikdy nevím, co si koupím. Jako to třeba dělá většina žen ohledně koupě oblečení.

Takhle jsem si koupil sbírku básní s názvem Samomluva. Líbil se mi trefný název a také to, že básně byly doplněny tematickými černobílými fotografiemi. Čtvercový formát mě doslova odzbrojil. Zalistoval jsem a vybral si náhodně jednu z básní. Přišlo mně to chytré a procítěné. Tohle si chci přečíst doma v klidu, napadlo mě a jsem vložil knihu do košíku.

 Obkroužil jsem regál uprostřed a mířil k mé oblíbené sekci science-fiction, když mi padl do oka zeleno-černý proužkovaný obal. Vzal jsem knihu do ruky. Houellebecq. Tahle kniha mi něco říká, už jsem o ní slyšel. Pojednává o blízké budoucnosti, ve které ve Francii vyhrála volby strana s názvem Muslimské bratrství.

 

Kam s ní?

Patrně jsem se s tou knihou uprostřed uličky tvářil rozpačitě, protože si mě všimnul prodavač: „Mohu vám nějak pomoci?“

„Ehm,“ zaváhal jsem, „totiž tahle kniha víte. To není nějaká utopie. Připadá mi spíš jako dystopie.“

„Vy jste to četl?“

„To zrovna ne, ale četl jsem o ní a ten námět je zcela aktuální. Spíš bych to viděl na sekci, hrozící realita. Pokud něco neuděláme, tak…“

„To s tím musíme něco udělat!“ překvapil mě prodavač svým přesvědčivým souhlasem. „Kde jste tu knihu vzal?“

„Tady,“ ukázal jsem na prázdné místo na polici.

Odebral mi knihu a pomalu odcházel.

Asi jsem se jej dotkl, napadlo mě a ze zvědavosti jsem ho následoval.

Vložil knihu k ostatním na polici blíž pokladně. Mezitím jsem došel až k němu.

„Špatně zařazená kniha,“ povídá, „to by mně šéf vyhuboval.“

Nadechl jsem se, ale on na můj názor nečekal: „Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?“ Tenhle dotaz už patřil jinému zákazníkovi.

Podíval jsem se na štítek sekce. Bylo na něm napsáno: „Současný realismus.“

Napadlo mě, že každá věc se dá vyřešit několika způsoby, ale jen jeden bývá ten správný. Bohužel napravovatelé světa se spokojí jen s tím svým. Také se spokojíte jen s jedním pochybným řešením?