Nevím, kdo vymyslel, že se příchod nového roku musí slavit zrovna mohutnými ohňostroji. Asi lidé chtějí, aby se ten hluk donesl až ke Slunci a ono si uvědomilo, že jej Země, ta naše malá, bezvýznamná planeta, zase jednou (d)oběhla.
Jestli mají být Vánoce svátky klidu a míru, tak o Silvestru se to říct nedá. Právě naopak.
Už od pěti hodin večer bouchají všude rachejtle a improvizované ohňostroje přehluší už i tak dost nahlas puštěnou televizi. Musím ji zesílit, a tak i sousedé vědí, na co se poslední den v roce dívám.
Potom trávím na balkoně dobrou půlhodinu lokalizací hořlavého materiálu, jestli náhodou není blízko mého, byť za rohem zaparkovaného auta. A další půlhodinu uvažuji, zda jej nemám jít přeparkovat, což by byla kvůli nedostatku míst hra na další hodinu.
Vzdávám to a situaci řeším sklenicí vína. Cpu do sebe pár kousků cukroví, abych si obalil nervy v cukru a lžičkou zamíchám kávu. Boule za ušima jim dají na chvíli zalehnout, ale bohužel ne na dlouho. Zkouším otupit hlavně sluchové smysly další sklenkou.
Myslím na chudáky psy se sluchem dvakrát až třikrát rozvinutějším než člověk. Sousedka zavírá svého čtyřnohého miláčka do sušičky, kde přečká tu dělostřeleckou noc. Samozřejmě ji nezapíná. Malý Rexík už v odpoledních hodinách neopouští koupelnu a vyje. Asi má v hlavě skrytý kalendář a od zachycení pachu rybiny v bytě ví, že se ten děsivý den blíží.
Ostatně plno nedočkavců si dělá nástřelnou již pár dní dopředu. Proto se Rexík cítí v tom hermeticky uzavřeném bubnu bezpečně jako Laika v útrobách Sojuzu 2. A to byla přece ženská. Přistane pro jistotu až druhý den ráno bez známek psotníku a s chutí k jídlu.
Já tak velkou sušičku, do které bych se vlezl nemám, a proto tiše trpím. Ono i kdybych trpěl nahlas, stejně by to v tom rámusu nebylo slyšet.
Prohrabávám šuplíky a hledám sluchátka, dárek z loňských Vánoc. Střídáme se s přítelkyní v jejich nošení a píšeme si vzkazy na papírky. Těšíme se na začátek příštího roku, ale jen proto, aby konečně skončil ten starý.
Půlnoc se vyznačuje majestátním zvýšením výbušných aktivit, takže i bez hodinek poznám, že je dvanáct. Bouchnutí šampusu zaniká v hluku velkoměsta jak v němém filmu. Odhrnuji lamelu žaluzií a vidím město v plamenech. Slabší nátury berou ženy a děti a s batohem zásob odcházejí do bunkru ve sklepě.
Válečná vřava končí až tři čtvrtě hodiny po půlnoci až všem dojde munice. Ale ještě dvě hodiny to trvá do návratu sluchu.
Hurá! Konečně můžeme začít slavit.