A je čas setí, a je čas sklizně. A když je čas voleb, tak se během podzimních dvou týdnů dá stihnout obojí. Bandy rozsévačů nás zasypou zrním slibů a pak sklidí, co z nás vzklíčí. Ne nadarmo se říká, že čím květnatější řeči, tím méně plodné činy.
Přemýšlel jsem o tom dnes ráno po cestě do práce.
Jinými slovy jsem tupě čučel z okýnka na míhající se předvolební billboardy, než mě ty kecy zcela uspaly. Z klimbání mě vytrhl nějaký chlápek, co nastoupil a s jistotou si to namířil rovnou ke mně. Zdálo se to být pochopitelné, protože vedle mě bylo volné místo.
Zarážející byl jeho přímý pohled do mých očí, jakmile usedl. Známe se snad? Lovil jsem v paměti podobnost jeho očí s databází mých kamarádů. Ty byly taky jediné, co jsem z něj viděl, neboť ústa mu zakrývala rouška a hlavu čepice.
„Čau Laďo,“ vypadlo z něj.
Musel jsem vypadat udiveně, protože se vzápětí ujišťoval: „Seš Laďa.“
„Ne,“ říkám a můj úsměv pod rouškou mohl poznat jen podle jemných vrásek, které se v ten moment objevily v koutcích očí.
„Tak to promiň,“ řekl zklamaně.
Příští zastávku se uvolnilo místo naproti u dveří a on si přesedl. Najednou, ani nevím proč, mi přišlo líto, že nejsem Laďa.
Zamyslel jsem se nad hlubším poselstvím této zdánlivě obyčejné příhody. Lidé už se nepoznávají. Tak dlouho jsou separováni, až si nevzpomenou, jak vypadá jejich kamarád nebo kamarádka. Potom kolegové a kolegyně, a nakonec přijde na řadu i rodina. Když to tak půjde dál, nepoznají za čas svoji vlastní zem a ani si nevšimnou, že už ji obývají zcela jiní lidé. Rozhodování nechají na vládě. Ona přece ví, co je pro lidi důležité. Co mají jíst a pít, na co se mají dívat a co poslouchat, co je dobré pro jejich fyzické zdraví a duševní rozvoj.
Stačí si přece jen dobře zvolit.
A za týden si lidé jako vždy jen hlasitě povzdechnou, že si tenkrát špatně zvolili: Studijní obor ve škole, životního partnera či partnerku, stranu ve volbách, a nakonec i místo na hřbitově.
A ten neznámý si navíc ještě vybral špatné místo v šalině.
