Tak jsem musel jít po dlouhé době na úřad. Na který? To je jedno, protože to, co vám chci vyprávět se může stát na kterémkoliv.
Vcházím do dveří a způsobně opatřuji svůj obličej respirátorem FFP2. Kanceláře byly renovovány a tak je vše nové. Mířím rovnou k orientační tabuli, abych se tedy zorientoval. Čtu ta písmena od vrchu dolů a zpět. Nic. Kýžené oddělení nikde. Procházím tedy pěšky všech šest pater domu a zastavuji se až u schodů na půdu. Tam už nepůjdu.
Ze zoufalství se ptám jedné paní, která prochází lítačkami.
„To opravdu nevím,“ krčí obočí, „zkuste se zeptat na informacích.“
Jenže ty právě při vší své snaze nemohu najít. Přesouvám se opět do přízemí a provádím důkladnou rojnici. Objevuji pouze vrátnici s nápisem: Zde nejsou informace. Na dalších dveřích je nápis podatelna a na třetích pokladna.
Jaly se mě pochybnosti, jestli nemám vrátit maturitní vysvědčení, když nezvládám tak jednoduchou věc. Čas běží a já se odhodlám zaklepat na skleněnou tabulku dveří vrátnice. Jen tak mimochodem si všímám také druhé cedule s nápisem: Nezaměstnaným vstup zakázán.
Uvnitř to začíná bzučet, jako v úlu a tři sekuriťáci Kašpar, Baltazar a Melichar, ač ne králové, popravují mě pohledem. Asi narážím na rodinou firmu, neboť jsou věkově odstupňovaní jako děda, otec a syn.
Beru za kliku, čímž spouštím jejich paniku: „Nééé.“
Zkoprňuji na prahu.
„Zůstaňte venku! Neumíte číst?“ Bombardují mě příkazy.
Rozpoutávám válku, jako Mars a strach a hrůza létá kolem jejich hlav jako měsíce Fobos a Deimos.
„Co chcete?“ říká ten nejstarší.
„Omlouvám se,“ snažím se uklidnit situaci, „potřebuji jen nepatrnou informaci, a to: Kde jsou tady informace?“
„Tam,“ vystřelují jejich tři pravé ruky směrem ven.
„Promiňte, prošel jsem to nejméně pětkrát a dveře s nápisem informace jsem nenašel.“
„První dveře vlevo, hned naproti,“ odsekávají jako jeden muž a patrně si přitom prskají do respirátorů. Aspoň ten děda určitě.
Zděšení opadává až když vycouvám a klika je zpět v původní poloze.
První dveře vlevo, hned naproti na sobě mají velký nápis: podatelna. Stojí u nich šedovlasá paní s pětadvaceti dioptriemi a váhá, zda vstoupit. Nakonec vstupuje a já přes její rameno zaznamenávám přepážku uvnitř.
Arogantní pán mi pět minut na to vysvětluje, jak logické je hledat informace za dveřmi označenými jako podatelna. Nechápu to dodnes.
Uklidňuje mě ale, že nejsem jediný nevzdělanec. Při mém odchodu míjím jednoho třicátníka, co klepe na okénko opatřené nápisem: Zde nejsou informace.
Stihá se pouze nadechnout a včely již vylétají ze svého úlu.