Strasti autora

Jestli chcete mít knihu autentickou, musíte věnovat čas i její důkladné přípravě. To ovšem může přinést i řadu problémů.

 

Toto je zpověď velice plodného autora, který nenapsal ani jednu knihu:

 

Já byl spisovatel od malička. S tím, že jsem se naučil číst, zrodila se u mě i potřeba něco sdělovat, dělit se s lidmi o svůj pohled na svět.

A protože jsem chtěl být nejlepší, byla moje touha po preciznosti dohnána k dokonalosti. Každé knize jsem věnoval přípravu prožitkem, jako třeba herci používají metodu Stanislavského. Toužil jsem se ztotožnit s prostředím, do kterého bude mé dílo zasazeno.

 

Ve škole zrovna probíhala kampaň na dopisování s přítelem ze sovětského svazu. Vyzbrojen názory o psychickém realismu, jsem zvedl tu rukavici: To je téma pro moji knihu! A hned jsem napsal Sašovi. Výměnný pobyt v Artěku na mě pak zanechal stopy a já hodil poznámky ke knize hluboko do šuplíku.

Brala si mě puberta a touha napsat něco dospělého. V hospodě jsem se seznámil s prima chlápkem, co měl zajímavé názory na svobodu slova a tak. Parádní námět! Tři měsíce jsem se tam s ním scházel, než ho zavřeli. A za tři dny si přišli i pro mě.

Díky sametové revoluci a následné amnestii jsem po pěti letech opět mohl dýchat svobodně a chystal román z vězeňského prostředí, o kterém jsem měl nasbíráno zatím nejvíc informací.

Obešel jsem nakladatele, ale ti chtěli něco současného, že prý těch ubrečených disidentů už vydali tuny.

Vrhnul jsem se tedy na nový trend v tehdy začínajícím kapitalismu, na podnikání. Znal jsem pár veksláků a ti mě zasvětili do problematiky obchodu. Dokonce jsem dostal na starosti pár dílčích kšeftů a poradili mi, do čeho investovat. To byl materiál!

Než přišel krach a s ním i moje platební neschopnost.

To mě psychicky položilo a já si u babičky na půdě hodil mašli.

polorozbořený a zarostlý kamenný dům po babičce

Zachránil mě soused, který šel zrovna na návštěvu a já se ocitl v psychiatrické léčebně. Brzy jsem pochopil, že v takovém prostředí vzniklo mnoho úspěšných románů a vše si zapisoval. Nutno říci, že v interiéru secesního zámečku se můj mozek uklidnil a já byl propuštěn do lékařské péče, neboť se to vše podepsalo také na mém fyzickém zdraví. Pokračoval jsem v psaní a nabrnkl si zdravotní sestru, kterou jsem pod rouškou noci po pěti měsících opustil, když mi oznámila tu radostnou zprávu, že je v tom.

Potuloval jsem se po ulicích a započal sbírat informace k největšímu dílu svého života. Drogy jako faktor, co rozděluje společnost a ničí lidské životy. Cítil jsem, že to bude trhák. Měl jsem za sebou rok poctivého sběru podkladů, když mě našli pod mostem a odvezli na odvykačku.

Po třech letech mě pustili a já měl v hlavě vymazáno. Začínal jsem znovu. Nic jsem neuměl. Můj kurátor se mě ptal, co jsem dělal před tím a já řek, že jsem spisovatel. Dalo mu to práci dostat mě jako přispívatele do místních novin, ale pro mě to bylo znovuzrození.

Opřel jsem se do aktuálního palčivého problému – život svobodných matek. Sociální vlna pluje napříč časem. Docházel jsem do poradny a přihlížel sezení. S jednou jsem si dal dokonce dostaveníčko v kavárně, že ji vyzpovídám podrobněji. Byla moje želízko v ohni, hlavní postava románu. Vše vypadalo oukej, než mi dala facku. Teprve po minutě jejího křiku jsem si vzpomněl: Je to ta sestřička, kterou jsem před lety opustil.

Stáhl jsem se do ústraní a odjel do Afriky mezi tamní domorodce. Cestopis je můj oblíbený literární útvar. Když jsem se po mnoha měsících vyléčil z malárie a žluté zimnice měl jsem cestování a po krk a chtěl se usadit.

Nastěhoval jsem se do domku po babičce, do těch dvou místností, do kterých ještě neteklo, a nechodil na půdu.

 

Ano, zažil jsem toho opravdu hodně a teď na sklonku svého života bych to mohl zúročit a napsat své paměti. Pramenů mám mnoho, jenže nevím kde a z hlavy si už nic nepamatuji. Ani nevím, co jsem vám tu dnes říkal. To víte, to ten němec, jak on se jenom jmenuje…

 

Napsat komentář