Jak nebezpečná může být naše planeta? Inu tak moc, jak si ji uděláme nebezpečnou
Náš hrdina, nazveme jej třeba Emil Žák, právě vychází z paneláku, jako skoro každý den. Tentokrát jde jen vysypat smetí, ale je to pro něj jeden z nejhorších zážitků.
Musí totiž překonat řadu nástrah. Hned tou první je malá chlupatá obluda, které kapou sliny z mordy a nebýt toho, že ji má její stejně děsivá panička na provázku, nepoznal by, kde má to stvoření hlavu. Hned nato je potřeba překonat tu šedou zónu na zemi, po které často projíždí podivný stroj, ovšem nějak řízený lidmi, protože je již mnohokrát viděl za jeho sklem. Dělá to hluk a smrad a Emila to nadmíru děsí. Říkali mu, že když přejde zónu po bílých pruzích, tak mu nehrozí nebezpečí, ale to byla lež. I tak se jej pokusil ten stroj zabít a ještě na něj zlověstně houkal. A ten člověk uvnitř se ho ještě zastával.
Zbývalo zdolat kus zelené plochy posetý zvláštními černými bytostmi, co uměli létat a odporně krkali. Cíl se blížil. Za nízkým plůtkem byla jakási mini aglomerace. Nechápal, k čemu ty podezřelé stavby slouží, ale zřejmě to bylo nějaké výcvikové centrum, příprava lidí k nějaké další činnosti v budoucí továrně. Usuzoval tak podle toho, že zde byli jen malí lidé a ti velcí, pokud se tam objevili, vždy jen seděli bokem a nezapojovali se do činnosti.
Konečně tam byl. Vysypal obsah svého koše do kontejneru. Stejně netušil, proč to všichni dělají, ale chtěl zapadnout a tak ty použité věci vyhazoval taky. Kdyby bylo po jeho, recykloval by vše na čistou energii.
Ale to byla jen polovina mise, ještě jej čekala cesta zpět!
Za oknem v protějším paneláku seděl pan Prášil, důchodce, který neměl nic na práci a tak pozoroval dění venku.
Všiml si toho bizarního pána odnaproti už několikrát. Pohyboval se váhavě až ustrašeně, oděný v dlouhém plášti s kloboukem do čela, zpod kterého koukaly dvě veliké, vytřeštěné oči. Jeho šedivá, popelavá kůže naznačovala, že slunce není jeho kamarád.
Štěkot malého jorkšíra se nesl ulicí, jak jej ten podivín míjel. Silnici doslova přeskákal a po trávníku, kolem dětského hřiště se plížil přikrčený, jakoby jej děsili ti havrani u popelnic.
„Co to je za člověka,“ myslel si pan Prášil a šel to povykládat manželce.
Mezitím se Emil vrátil domů a celý zpocený sedl k počítači. Nastavil komunikátor a psal hlášení, jako každý den:
Další průzkumná mise skončila. Stejný stereotyp jako vždy. Pořád jsem neodhalil smysl jejich existence, ale možná je to proto, že žádný nemají. Prostě jen konzumují vše kolem, dokud to nespotřebují a bez zdrojů vyhynou.
Naléhavě prosím o ukončení mého úkolu a vystřídání na mém stanovišti.
EmZák
Podepsal se Emil Žák a doufal, že na něj jeho druhové nezapomněli.