Stát zakazuje všechny vnitřní akce na stání od 10 lidí. Nařízení začne platit v pátek odpoledne. To nás tedy pěkně posadili na prdel.
Vzpomínám si, že za komunismu byly všechny koncerty tak zvaně výchovné. Chodilo se na ně slavnostně oblečeno a sedělo se na židlích, či prominenti v křeslech a hudba byla vesměs vážná. Od té doby, co poslouchám veselou muziku, u které se chci pohybovat, není židlí potřeba. Dalo by se říci, že v pohybu po parketu spíš zavazí.
Pak byla sametová revoluce a s ní padlo i tiché totalitní nařízení, že na koncertě se musí sedět a držet hubu. Maximálně v pauze zaplácat. Bavíme se o těch veselých koncertech. Ty vážné si zachovaly vážnost.
A protože byl hlad po jídle, které se u nás do té doby nevařilo nebo jen natajno po sklepích disidentů, vyrazil jsem na svůj první punkový koncert. Skupina s dělnickým názvem Visací zámek a s texty o zemědělcích byla a dodnes je mojí srdcovkou. Hned při vstupu do sálu sokolovny něco nesedělo. Tedy nikdo nechtěl sedět. V prostoru byly totiž poskládány židle v řadách, jako v divadle. Kolem nich stály nesmělé hloučky v těžkých botách a zavíracími špendlíky napíchanými v pomalovanách bundách.
Šel jsem rovnou dopředu pod podium, kde byl dav nejhustší a zjistil, že na praktikáblu je naražená bečka. Vyfasoval jsem plný kelímek zrzka a sedl si do první řady na židli vedle jednoho punkera. Ten mi podal placatici s kořalkou a slovy: „ To je ko****na, co? Jsem zvědavej, jak dlouho ty židle udrží pozice.“
U vchodu a v každém výklenku stáli uniformovaní pořadatelé a dobrovolníci s rukama za zády. Postoj tak známý z listopadové Národní třídy. Snažil jsem se odhadnout, jestli mají obušky a dají nám nakládačku, za to, že při koncertě nesedíme. Někteří z nich ukazovali pankáčům na židle, ale ti většinou kroutili hlavama a srkali pivo. Zatímco židle zely prázdnotou, v uličkách bylo naopak přecpáno. Krajní to už nevydržely a porušily formaci.
Čas se nachýlil a netrpělivý dav začal skandovat: „Visáči, visáči…“
Do sálu se stále nedostal plný počet lidí, i když v něm nebylo k hnutí, protože tomu bránil ostrůvek určený pro sedící. To ovšem nikdo z přítomných nechtěl akceptovat. Ukrajovaly se poslední husté sekundy do začátku.
Když první tóny prořízly rytmické skandování a na scénu se přihnal Kvílivý Hroch s traktorem, ozval se takový radostný křik, že v něm zvuk elektrické kytary úplně zmizel. A s prvními zóny zmizely i první židle. Netrvalo to ani tři takty a ostrůvek se potopil ve vlnách. Euforie mě automaticky zvedla a já vzal židli, na které jsem do té doby seděl a hodil ji do tmy. To už všichni naplno pogovali a zbytky dřeva se při tanci odkopaly do rohů.
Pořadatelé měli kamenné obličeje a ani se nehnuli. Až na jednoho, ale ten uhýbal z trajektorie létající židle. Dodnes nevím, kde ty židle skončily, po koncertě už po nich nebylo ani památky.
Tehdy odletěly spolu s tou židlí do tmy i poslední zbytky mého strachu z komančů.
Hony křičel z pódia: „Punk´s not dead, vy volové!“ a já si uvědomil, že dokud se budeme bát vzepřít útlaku, budeme v sobě mít pořád každý toho svého komanče.