Letošní počasí je opět extrémní. Nebo mám říci spíš extrémistické?
Konečně se žhavé počasí trefilo do víkendu, a tak jsem se rozjel na koupaliště. Po těch pár chladných a deštivých dnech se dalo předpokládat, že voda bude jako káva, ovšem ta ledová. Rozhodil jsem deku na trávník a šel to prubnout.
Jsem přece nějakej otužilec, studená voda mi udělá jen dobře na krevní oběh. Přiblížil jsem se ke schůdkům a chytil se zábradlí. Měl jsem pocit, že se pohledy všech přítomných zaměřily na mě.
Strčil jsem do vody prsty na nohou a snažil se tvářit přirozeně. Už tato sonda mě utvrdila v tom, že to nebude sranda. Hned na první příčce se mé nohy zkroutily v křeči. Druhý schůdek donutil mé tělo ponořit se až po kolena. Hlavou mi projel ledoborec a Amundsen se v tu chvíli stal mým bohem. Třetí schodek zahrnoval namočení choulostivých míst a strávil jsem na něm nejvíce času. Nejsem žádná bábovka, přesvědčoval jsem sám sebe a šel na čtvrtou příčku, což znamenalo být ve vodě po pás. U pátého schodku končily všechny naděje, dál bylo jen dno. Bylo to snad poprvé, kdy jsem toužil dosáhnout dna. Pomalu jsem se nořil v očekávání nejhoršího. Břicho, ledviny až po prsa.
Křečovitě jsem svíral kovovou trubku zábradlí, jakoby to spojení mohlo můj promrzlý organismus zahřát. Snad to v mém mozku evokovalo archetyp horkého topení.
Hurá, jsem na dně. (To zní jako název psychologického románu na téma zbavení se drogové závislosti). Rukama jsem odehnal ledové kry, které se zatím kolem mě nahromadily. Obdivoval jsem s posvátnou úctou otužilce, kteří bez hnutí brvy lezou do říček s teplotou bez mála o dvacet stupňů nižší. Alespoň podle údajů s teplotami vzduchu a vody na tabulce u vchodu. A to jim k tomu nesvítí slunce, jako teď mě.
Sny o hrdinství se rozplynuly, ale neustoupím. Nabral jsem vodu do dlaní a osměloval suché zbytky těla. Ramena, prsa, obličej, brr, to je klendra. Trochu mě uklidnilo, že na ostatních schůdcích visí pár dalších pacientů se stejnou diagnózou, jako vosy na bonbonu.
V duchu jsem nejméně pětkrát odříkal: Spadla lžička do kafíčka, udělala bác…, než jsem udělal bác já. Kousl jsem se do jazyka, abych nekřičel nahlas. Přesto jsem z úst vypustil něco jako: Hép, hép. Vzpomněl jsem si na Frantu Kocourka alias Borise Tigera, když skočil pro pobavení Rakušánků do jezera Zell am See. Pár rychlých, téměř frenetických temp pro zahřátí.
Tělo se konečně vyrovnalo s okolní teplotou a z mého obličeje zmizel strnulý výraz utrpení. Zpomalil jsem pohyby a panika se zlehka vytrácela právě ve chvíli, kdy se blížila moje přítelkyně. „Pojď do vody,“ mávám na ni, „je úžasná.“
Přečtěte si také loňský letní článek:
