Jak bylo pro vás důležité, jestli chodíte do Áčka nebo do Béčka?
Kolem šesté hodiny už slunce tolik nehřálo, tak jsem si ještě zaplaval pár délek a šel se převléct do suchého oblečení. Sotva jsem si v jednom z otevřených boxů sundal plavky, vešel malý chlapec. „Strejdo,“ oslovil mě, jak byl asi zvyklý oslovovat všechny cizí dospělé, „ty ho máš velkýho.“ „To bych ve svým věku měl mít,“ odpověděl jsem automaticky. A i přes svůj věk, jsem se před ním začal stydět. Člověk není zvyklí, že mu někdo veřejně komentuje nádobíčko.
„Mirek ze čtvrté A ho má taky většího.“
„Proto chodí do Áčka,“ zažertoval jsem a snažil se natáhnout trenky.
„Já chodím do Béčka,“ řekl kluk a nečekaně si shrnul šortky ke kolenům. „Že ho nemám malýho? I když chodím do Béčka.“ Polekal jsem se a v mžiku trény vytáhl až k pupku. Děsila mě obava, že se ve dveřích objeví jeho otec, usoudí, že si je navzájem ukazujem, a já skončím s monoklem pod okem nebo rovnou v poutech. „Podívej,“ trval na svém kluk, „ není tak malej, tak proč zrovna já chodím do Béčka.“
Já vůl si teď vyžeru, co jsem si nadrobil. Jak z toho ven? Musím špatný vtip nějak napravit, nebo to na tom chlapci zanechá trvalé následky. „Vždyť není malej,“ snažím se zachránit situaci. „na svůj věk ho máš normální.“
„Že jo? Hned v pondělí ho půjdu ukázat paní učitelce, ať mě přeřadí do Áčka.“ Objal mě pocit člověka v bažině, čím více se pohybuji, tím hlouběji zapadám do tekutých písků. „Proč prosím tě? Určitě máš v Béčku plno kamarádů. Já bych je neměnil.“ Jsem jako tonoucí, co se stébla chytá, ale v okolí ani větvička. „Třeba měli v Áčku plno, tak dávali i ty s větším pinďou do Béčka.“ Ty vole jsem dobrej, říkal jsem si, umím bruslit i v létě.
„Myslíš?“ Chytil se kluk na udičku.
„Jasně,“ zasekávám prut a navíjím, než si to rozmyslí. „A teď už se obleč.“
Kluk si konečně natáhl šortky zpět a já se uklidnil, že nepůjdu do vězení. Zatím.
„Půjdeš tam v pondělí se mnou?“ vypadlo s chlapce. Tak on tu myšlenku ještě neopustil?
„Já?“ Litoval jsem chvíle, kdy jsem se do té hry namočil. Co namočil, já se rovnou vypral, vymáchal, vyždímal a nyní čekám, až mě pověsí.
„Ať jde s tebou tatínek,“ snažím se přehrát zodpovědnost na někoho jiného, „máš přece tatínka?“
„No to jo, ale ten ho paní učitelce nesmí ukazovat.“
„To bys neměl ani ty.“
„Jenže táta už jí ho asi ukázal. Máma doma říkala: Jestli se budeš předvádět, tak ti toho malýho ufiknu!“
Zpozorněl jsem. „Poslyš, jak se jmenuje tvůj tatínek?“
„Karel Vašíček. Jako já. Ale on chodil na základku v Židenicích před dvaceti lety.“
Zalovil jsem ve své paměti. Na jednoho Karla Vašíčka si vzpomínám ze školy. Ale ten chodil do Béčka.