Zpráva z koronatisku:
Otevřeno budou moci mít kina nebo divadla. Přijít může maximálně sto diváků a kino je bude muset rozsadit. Budou sedět jen v každé druhé řadě, maximálně dva lidé vedle sebe a vedle nich musí být alespoň jedno sedadlo volné. Na popcorn a pití samozřejmě zapomeňte.
Umíte si to představit? Tak si to pojďme rozebrat v praxi:
Představte si, že by to uvaděčka špatně spočítala a pustila do sálu o jednoho diváka víc. Stého prvního. Hrál by se například Shakespeare. Režisér by vystoupil na forbínu a řekl: Omlouvám se za nedopatření, ale je vás tu o jednoho víc. Někdo musí odejít, jinak nemůžeme představení uskutečnit.
A hlavní postava by se sebrala a odcházela by. Ale to platí jen pro diváky, divil by se režisér, vy nemusíte…A on by řekl: Dneska jsem stejně nějakej unavenej, jdu domů.
Cimrmanův splněný sen. Jaký? Hrát Hamleta bez Hamleta.
A hra by se vyvíjela dle známého vzorce:
Královna by řekla: „Zlá novina, králi! Hamlet se nám zase schoval.“
Král: „Já nevím, já ho snad půjdu najít a řeknu mu: Ten cit tě šlechtí, milý Hamlete, ale setrvávat v zaryté lítosti je nemužné. Zrovna tak nemužné jako pořád se schovávat jako malej kluk.“
Nejlepší by asi bylo hned u vchodu se rozpočítat. Jenže při mé smůle pozvu děvče do divadla a budu stoprvní. Ten, co vyfasuje černého Petra.
„Neboj,“ řekne ona, „já ti to potom budu vyprávět,“ a odejde do tmy držet se za ruku s někým jiným.
Nezbude mi, než skrýt smutnou tvář pod rouškou a odkráčet s nadějí v lepší zítřky.
Sice jsme se už s C19 posunuli dál, ale bojím se, že to bude znovu velmi aktuální…
Je to článek z května, ale ještě z toho nejsme venku. Jestli nás vlády vůbec nechají se uzdravit.