Svoboda je maximalizace počtů stupňů volnosti pohybu hmoty.
Přestal jsem se zlobit. Rozčilovat se nad názory jiných, ať už psaných nebo vyslovených. Ignoruji ten černý popílek nenávisti, ve kterém ostatní rádi běhají bez pláštěnky.
Já se odpoutal od té závislosti. Jsem nyní až hinduisticky klidný ve svém světě, kde si já určuji dobrovolnou absenci adrenalinu v krvi.
Venku pršelo a já se smál. „Lije jako z konve,“ povídá kamarád, „tobě to nevadí?“ „Pršet bude stejně,“ říkám, „to neovlivním. Tak na co si kalit svou mysl?“
Proč by měl někdo jiný řídit mou náladu. Soused je naštvaný a chce to řešit. Promítá svou náladu do mě a vyžaduje ode mě totéž, abych byl taky naštvanej. A nejen to. Předpokládá, že infikuji další známé, a když to neudělám, zvýší dávku zloby ke mně poslanou.
Stáváme se tímto otroky okolí. Většina slabochů, totiž přijme tuto hru a zlobí dál. Posílá ji slovy, gesty, emailem, SMSkou, jak je jen napadne. Myslí si, že přeposláním dál se očistí, ale jen ji kopírují a tím i násobí. V každém z nich kousek zůstane a činí je nešťastnými.
Několikrát za den se lidé z okolí pokouší mě nakazit a já jim ukazuji prostředníček. Nasrat! Svou vnitřní svobodu, rozhodovat o sobě, si nenechám vzít.