„Gott ist tot!“ Also sprach Zarathustra, Friedrich Wilhelm Nietzsche
„Bůh je mrtev!“ zvěstoval lidem Zarathustra. Ale lidé mu nevěřili, neboť život bez něj si představit nedovedli a raději v bludu zůstávali, jež menší bolest jim působil. Bez něho svět smyslu pozbýval by a oni sami nového sobě nalézt nevěda. Ač lenost či tupost za tím chováním stojí, neb obyčejný strach z budoucnosti mlhavé, neníž to omluvenkou, jen vysvětlením.
Místo hledání příčin toho stavu, raději popřít jej a osočit zvěstovatele zprávy takové: „Vždyť z vrcholu hory vysoké sešel k úpatí ne dost rychle a vzduchu tedy málo záhyby mozkové pojaly. To následek na mysli zanechá a ona v blouznění zabředne.“
Zarathustra sám sobě kladl otázku, zda stařec ví tu zprávu. Když přišla k němu, vstoupila též do vědomí? Neb kdyby ano, k přecenění hodnot všech by dojít muselo. Tváří v tvář nihilismu svého zrodit nový řád by bylo po vůli.
Avšak svět navenek nehnul se ze své brázdy a plynul nezasažen. Skupiny popíračů a přitakávačů jen nevýznamnou hospodskou rvačku tu a tam vyprovokovaly, ale zvěsti o tom sotva hranici kraje překročily a pokud ano jen jako pověsti bez potřeby důležitosti.
Stín zklamání se přes srdce Zarathustrovo přehnal. Čekal více vřelých a vzrušených reakcí. Zatím lidé jen prázdná gesta a činy bez významu hlubšího teatrálně předvádí, aniž jádra věci byli dohlédnout by snažili se. Polemiky plitké o tom pak vedou do noci, místo aby ve spánku snem správným cíle snáze dosáhli. Je známo, že mezi prsty mají díry, kterými voda poznání vždy proklouzne jim.
Dříve nebo později však připustit muset budou, že svět se již rozdělil na čas s ním a dobu bez něj. Jeho hlas mu stále ještě zněl v hlavě. Božský zpěv, který doznívá s echem katedrály. Je jen na nich, jestli si jej zapamatují.
Bůh je mrtvý. Ať žije bůh.