Sousedé

„Dlouho jsme se neviděli,“ děl soused a já věděl, že jej opět příští víkend natuti potkám.

Moji sousedé, nazveme je třeba Novákovi, tak jako já, jezdí rádi o víkendech na výlety. Nedávno jsme měli takové sdílené období. Kam jsem se v sobotu hnul, tam jsem narazil na celou Novákovic rodinku. Jedu na Křivoklát, potkám je. Na výletě do Českého ráje mně zase zkřížili cestu. A kdo to nesedí v Pelhřimovském pivovaru na náměstí, opět rodina Novákových.

Když už to bylo po dvanácté, začalo to být až děsivé. Pokaždé, aniž bychom se domlouvali, jsme se znovu setkali. „V Brně na sebe nenarazíme celý rok, ale jakmile vyjedeme ven, koho nepotkáme, souseda,“ dělal si pan Novák legraci. „Hlavně nám neříkejte, kam máte příště namířeno, schválně, jestli nám to zase vyjde,“ dodávala paní Nováková s úsměvem.

Byl jsem na to už tak zvyklý, že jsem je automaticky vyhlížel pokaždé, co jsem dosáhl cílové destinace. A ano, sedl jsem si na oběd do stejné restaurace, jako Novákovi. I když jsem vyhledával stále odlehlejší a zapomenutá místa, Novákovi si našli podobnou zálibu a ejhle v lese s košíkem plným hub na mě mává pan Novák s rodinkou.

Zkusil jsem dokonce předivo osudu zhatit a na poslední chvíli změnit destinaci, abych jej zmátl. Byli tam zas. Doma jsem si prohlížel oblečení, jestli nemám štěnici, podle které mě vždy lokalizují. Zašel jsem dokonce ve svých představách tak daleko, že jsem přemýšlel, jestli mně tajně nenainstalovali čip pod kůži a zkoušel jej nalézt. Před očima se mi objevil krvavý obraz Jamese Coleho z filmu Dvanáct opic s vybitými zuby, jak říká: „Postaral jsem se o to. Už nás nebudou sledovat.“

Dodnes jsem tomuto paranormálnímu jevu nepřišel na kloub, ani jsem se o to nepokoušel. Je pravda, že jak přišel, tak sám od sebe zase odešel. Proč? To nevím. Ale stačí mi vědomí toho, že takový jev vůbec existuje.