V kolika rozměrech žiješ, tolikrát jsi člověkem.
Taky máte ten pocit, když se ocitnete v situaci, která nabízí více řešení, že byste se potřebovali rozdělit na několik kopií a prožít si každou variantu zvlášť? Z nich pak vybrat tu nejvíc vyhovující a tou cestou se dát. Zkrátka vytvořit mnoho dimenzí.
Z každodenního života známe tři rozměry, ve kterých se dokážeme docela dobře pohybovat. Ale stačí to? Ano, pochopitelným čtvrtým rozměrem jsme si označili čas, i když se v tomto rozměru dokážeme prakticky pohybovat jen vpřed. Dovedeme však s jeho pomocí teoreticky určit daný bod i v minulosti a to nám pomáhá v orientaci.
Je to důležitý rozměr. V pubertě se mi například líbila Brigitte Bardotová. Kdybych ji chtěl dnes najít, určitě bych ji lokalizoval, třeba na francouzském venkově. Jenže v čase se už mezitím posunula a já bych se setkal s osmdesátiletou babičkou.
Na soutěži krásy vyhlásí míry soutěžících dívek: 90-60-90. Ale co kdyby vyhlásili ještě čtvrtý rozměr, a vy jste věděli, že to je čas. Rovná se věk oné dívky. Příklad: 90-60-90-60. Měli byste o ni stejný zájem, jako třeba o 90-60-90-20?
Stejně je to s místopisem. Nejde jen o to, kde se setkáte, ale také kdy. Pokud bychom si dali dostaveníčko v Čechách na přesně určeném místě, před dvě stě miliony let, smočily by se naše nohy v oceánu. Ale abychom nebrouzdali příliš hluboko v čase, uvedu příklad nedávný: Dal jsem si sraz s kamarádem v jedné hospůdce ve městě a ono už je tam měsíc kadeřnictví.
Přidal bych k tomu všemu ještě jeden zásadní rozměr. Je ovšem jen bipolární, ale jaksi dokáže ohnout časoprostor, tedy zkreslí všechny čtyři rozměry, o kterých jsme dosud mluvili. Došlo mně to až z vyprávění mého kamaráda, který každou svou příhodu začínal větou: „Měl jsem tak dvě tři promile v krvi…“ Uvědomil jsem si, že se mu vše děje v jiné dimenzi. Ostatní lidé, co tam byli s ním, měli kolikrát úplně jiné zážitky. Od té doby hledám soustavně jeho pátou dimenzi a nejvíc se mi daří v jeho přítomnosti.
Škoda, že už se tě na to nemůžu zeptat, Richarde P. Feynmane…