Sociální entropie

Stará láska a nerez ví. Nebo tak nějak. Ale i ta rez či hniloba byly někdy plnohodnotnými prvky, jen se na ně zapomnělo.

Měl jsem na terase prkna připravena na obložení. Do bytu se nevešly a já si říkal, že tam přece nebudou dlouho. To obložení se chystám udělat co nejdřív. Terasa byla částečně zastřešena a spádována, takže voda byla odváděna kanálem pryč. Ten ale vedl kolem paty desek.

Postupně se desky ničily počasím, ale při každé kontrole jsem měl důvod si je ještě nechat. Čas běžel a já si říkal: „To je v pohodě, jsou jen trošku nasáklé na koncích.“ Nebo: „Že šednou? Stejně je natřu.“ Když už byly konce roztřepené, omluvil jsem svoji nečinnost tím, že jsou dlouhé a budu je tedy zkracovat. Pokaždé mi je bylo líto vyhodit.

Až jednou jsem je probíral a byly zcela ztrouchnivělé a shnilé. Vyhodil jsem je, protože už mi jich nebylo líto.

To stejné nám dělají vlády a korporace. Pomalu kazí naše prostředí, podmínky k životu, hodnoty, zvyky, kulturu i chování a úctu k životu i ostatním lidem. Ze začátku to bolí, protože nám na nich záleží, ale postupem času se nám zoškliví a až budou zcela zdevastovány, nebude nám líto je vyhodit.

Všechny ty hodnoty, všichni ti lidé, nejprve ztratí svůj lesk, potom houba plísně napadne materiál, samu podstatu a zničí vazby a strukturu buněk. Jestli je necháme nečinně ležet, přijdeme o ně, pokradmu a nenápadně se jich zmocní druhý břeh. Pokud je nebudeme udržovat pravidelnou ochranou, ztrouchniví a rozpadnou se.

Pak i lidé shnijí zaživa a nebude nám líto, je vyhodit.