Čas nezastavíš. Můžeš jen přes rameno pozorovat jeho práci. Memento, homo, quia pulvis es et in pulverem reverteris.
Asi si ani neuvědomujete, kolik je kolem opuštěných budov, ať už jde o klasické budovy, továrny, bývalé obchodní domy či kostely, o podzemních krytech ani nemluvě. Prostě míst, kam lidská noha již dlouho nevkročila a nějaký čas ani vkročit nehodlá.
Je tomu tak z různých důvodů, ale valnou většinou jde o finance. Soukromý majetek, vily i činžovní domy patří převážně zahraničním majitelům a ti se o něj na dálku nechtějí nebo nemohou starat. Takový objekt se pak stane součástí spekulací a her na přetahovanou. U zámečků je to podobné, jen s tím rozdílem, že si je přehazují firmy spekulující s jejich cenou, až nakonec skončí po třiceti letech opět v rukou státu, ale za desetinásobnou cenu, než za kterou byl oné firmě prodán po tak zvané revoluci.
Tovární haly, totéž. Přesun výroby. Krach. Možná jen ty vojenské objekty ztratily naštěstí svůj aktivní význam. Co neproměnili kouzelníci komunisti na vepřín a JZD, to se zprivatizovalo.
A tak těchto míst přibývá a je jich čím dál víc. Možná byste se divili, že zrovna ve vaší ulici nebo sousední dům zeje nějakou dobu prázdnotou. Stává se oblíbenou lokalitou urbexerů, v horším případě paintballistů a airsofťáků. Od té doby, co podobné objekty fotím, dívám se na svět jinýma očima. V některých městečkách a vesnicích mám dokonce dojem, že je v nich na každý funkční objekt právě jeden opuštěný. Budí to ve mně podivné pocity pomíjivosti a zmaru. Tak, jak jsou osiřelé ty budovy, jsou někde osiřelí i lidé.
Důkaz toho, že je vše jen kolotoč pomíjivosti a hrátek entropie, mně podal kamarád, který se zastavil před jedním obchodním domem a prohlásil: „To bude jednou pěknej urbex.“