Ty informace jsou v mozku stále uloženy, neztratí se! Jen k nim musí neuron najít cestu.
Seděl jsem v autobuse proti směru jízdy, takže jsem měl hezký pohled na prostřední dveře. Zíral jsem slepým pohledem, jako přes zamlžené okno a tak jsem na chvíli vypnul mozek. Na jedné zastávce nastoupil jakýsi muž a jeho přítomnost rozhrnula onen závoj mlhy. Cítil jsem, že je mi povědomý, ale mozek nedekódoval, odkud bych ho mohl znát. Tuctový obličej bez výrazu se díval s nezájmem ven z okna a o ničem nevypovídal.
Nikdo z okolí mého bydliště to není. Ani z práce, či předchozí práce. Snažil jsem se vytvořit vzorec, který by po dosazení všech proměnných vyplivl výsledek. Je dopoledne, takže má asi práci na směny. Nastoupil na nádraží a jede směrem ke mně domů. Ne, nikam to nevede. Co ten obličej, co mi připomíná jeho obličej? Neznám toho člověka náhodou odněkud z hospody? Personál? Host?
Pořád nic, žádný pocit spojený s tajemnou osobou stojící u dveří. Pozor teď se pohnul a natočil se více ke mně, abych mu mohl lépe vidět do tváře. Nyní ji vidím docela jasně. Zavaří se mi snad z toho mozek? Čeho se tak chytit? Někdo z mládí? Třeba ze školy, zašlo mé vzpomínání již hodně do minulosti.
Začalo to být umanuté a já to za žádnou cenu nechtěl vzdát. Byl jsem rozhodnutý, že s oním známým-neznámým pojedu třeba až na konečnou a když ani potom nenaskočí motor mé hlavy a nevzpomenu si, tak se ho prostě zeptám!
Nemá cenu se dlouze trápit, takzvaně lámat si hlavu, když vyřešení každé situace přijde samo a náhle, myšlenka naskočí do mozku, jako zloděj s bankovním lupem do auta. Svou roli hraje každá maličkost, která vyplave z hloubky své nečinnosti na povrch, aby se zúčastnila velkého finále odhalení, a hrdě triumfuje nad mou blbostí.
Zatímco jsem uvažoval o jeho totožnosti, ocitl se chlápek v mojí blízkosti. Byl jsem klidný, věděl jsem, že teď to přijde. Nakonec jsem ho poznal jen podle ruky, tedy spíš toho, co v ní držel. A toho hlasu, který říkal: “Dobrý den. Kontrola jízdenek…“