Ovládat tě může jen ten, komu to dovolíš.
Jezdím do práce po Brně vlakem. Znáte to, když jedete autobusem, všude stojíte, zácpy, křižovatky, objížďky. Vlak má danou trasu. Jede po kolejích, které nemají většinou nic v cestě a pokud ano, tak ne na dlouho. Zdržela by jej jen parta indiánů, která by vytrhala koleje, ale to už patří historii.
Stojím tedy na nástupišti a čekám, až přijede zpožděný vlak. Moc teplo není, a ve spojení s nedostatkem slunečního svitu a vlhkostí doslova visící ve vzduchu, je pocitově prostě kosa. Abych se odreagoval, poslouchám rozhovory druhých. Prochází kolem mě dva studenti se zraky typicky zabořenými do svítící obrazovky mobilu.
„Mám novou aplikaci,“ povídá jeden.
Aplikace, to slovo, které se používá v souvislosti s podáváním léků, nebo to může být ozdoba našitá na látku, taktéž se může aplikovat právo nebo počítačový program. Právě ta poslední možnost se týká oněch dvou mladíků. Prostě takové to udělátko, co nám má všem ulehčit život.
Souprava zastavuje s obrovským pištěním brzd a lidé se s pokrčenými čely hrnou dovnitř. Sedám si na strategickou pozici, abych se i nadále mohl těšit z rozhovoru dvou mladíků a třeba se i něco přiučit. Ti se dále trumfují v boji aplikací:
„Hele co mám. Sledování městské dopravy v reálném čase.“
„To už má každý,“ uzemňuje ho druhý, „podívej, tohle mi upraví fotku, z tvé tváře udělá starce.“ Strká telefon před obličej kolegy a stíhá pořídit snímek dřív, než zareaguje. Potom pár sekund jezdí po displeji, aby mu vzápětí ukázal výsledek. „Seš pěknej humusák, „komentuje s nadšením vizáž osmdesátiletého, dle zjevu patrně i retardovaného dědka, jež tupě hledí z obrazovky.
„Ha, ha.“
„Je to sranda, ne?“ brání se původce.
„No, nic moc. Mám něco lepšího,“ zvedá významně mobil, „do této aplikace mluvím česky a ona to rovnou překládá do libovolného jazyka.“ A hned demonstruje: „Víš, jak se řekne somálsky dobrý den?“ Přiloží přístroj k ústům a pomalu odříká: „Dobrý den.“
„Maalin wanaagsan,“ zazní z reproduktoru a on se vítězoslavně se tetelí, co že to ten jeho telefon dokáže.
„Sleduj, já si teď doma zapnu topení.“
„Chceš vědět, kde je nejbližší pivovar? Tak mrkej.“ skáče jeden druhému do řeči.
V tomto duchu to pokračuje nějakou dobu. Mírně se uklidňují až, když jim dojdou aplikace v telefonech a oba začnou lovit na internetu tu nejlepší apku ke stažení.
nej aplikace
Zamýšlím se nuceně nad tím, jak moc jsme ovládáni technikou a co s námi takové aplikace vlastně dělají. Docházím k názoru, že si s námi dělají, co chtějí. Nebo možná, co chtějí tvůrci těchto udělátek. Kam to spěje? Lidé už bez těchto vymožeností pomalu neudělají krok. Řídí jim jejich životy. S nimi vstávají a chodí spát. Kdykoliv někam jedou. Plánují jim cestu. Jí, co jim doporučí a kde jim to doporučí. Seznamují se, pomocí techniky a umírají s ní. Prostě se všechno dělá přes aplikace. Technika žije naše životy za nás.
Zhrozím se a pojmu nutkání je nějak varovat, ale nechci vypadat jako mravokárce. Něco jim říct musím, i kdyby to bylo první, co mě napadne. Už stejně vystupuji, tedy vstávám a jdu rovnou k nim. „Pardon,“ oslovuji je, „ale nemohl jsem vás neslyšet a musím vám říct, že to je nuda. Já mám takovou aplikaci, že jsem manželce umístil mezi nohy nenápadný senzor a teď můžu nejen mít přehled o teplotě a vlhkosti, ale sledovat i frekvenci a délku pohlavního styku. Třeba v tuhle chvíli už jedu čtvrtou minutu tahem.“
Zběžně jim prolétám mobilem před očima, že si nestíhají všimnout, co na něm je. Jsou tak zkoprnělí, že jsou jejich pohledy stejně slepé. Nechávám je osudu a mířím ke dveřím.
Studený čerstvý vzduch mě obejme hned, jak má noha opustí poslední schůdek. Ale mě to nevadí. Nejsem otrokem přístrojů. Už se těším na víkend, do lesa, na chalupu.