Pýcha (latinsky Superbia) je definována jako vlastnost spočívající v nadhodnocení vlastní osoby. Existuje na ni nějaké měřítko?
Každodenní ranní cesta do práce je takovým malým rituálem. Máte naučenou trasu, kterou automaticky procházíte a nevnímáte notoricky známé okolí, jež jste viděli tisíckrát v různém počasí a s rozličnou náladou. Časem jen tak pro zábavu si začnete všímat lidí, co si oblékají, jak se dnes tváří. Protože i já chodím vždy přibližně ve stejný čas, potkávám ty stejné lidi a pozoruji je.
Takže i dnes se přikolíbal tlustý synek se svou stejně šťavnatou matkou, který chodí na protější zastávku přes ulici. Matka jej vždy drží za ruku, i když je chlapci už nejméně dvanáct let, a on evidentně neprotestuje. Mají vždy konstantní rychlost, tudíž člověk nepozná, zda spěchají či nikoliv. Ale dnes patrně měli napilno, protože ignorovali přechod pro chodce vzdálený asi padesát metrů a namířili si to rovnou přes tu šesti proudovou silnici.
Auta brzdila, troubila a vyhýbala se jim a to vše v různém pořadí. Jedno projelo těsně kolem nich doprovázeno kvílivým zvukem pneumatik. Dvanáctiletý cvalík zvedl buclatou pěstičku a zakřičel: „Ty kreténe debilní, nauč se jezdit!“ Představil jsem si scénu, jak ze zadní kapsy vytáhne prak a hledá po zemi kolem sebe. Naštěstí na hladkém asfaltovém povrchu nebyl v dosahu žádný kámen, který by použil jako munici, ve snaze tomu drzému autu alespoň rozbít okénko. Co teprve, kdyby měl po ruce větší kalibr.
Nestačil jsem se divit té sebejistotě, odkud se bere to neochvějné arogantní přesvědčení o jeho pravdě. Matka ani necekla a společně překonali tu dopravní řeku, až zakotvili na druhém břehu.
Kdyby býval dotyčný řidič zastavil auto u krajnice a vystoupil ven ve snaze vést s nimi dialog, došlo by patrně k hádce, ve které by si byl synek jistý svojí pravdou za plné podpory jeho matky. Agrese by nadále stoupala a dokážu si představit, že být to jinoch ještě o pár let starší, již postpubertální, neváhal by své domnělé postavení, že je v právu, ztvrdit i pěstmi.
Mámo, on mi ubližuje!
Je-li takový model celého národa, nedivím se, že se nikam neposouvá. Pouze v intenzitě své agresivity a nenávisti vůči druhým se neustále zlepšuje. Bezdůvodné napadání se navzájem je naším denním chlebem. Vylívání si zlosti z vlastních chyb na těch ostatních se stalo trendem, který se může učit na školách. Bez dávky agrese dnes neuzavřete dobrý obchod. Slušné chování je přestupek a ohleduplnost přečin. Respekt k ostatním? Přežitek z některého z minulých století.
Jak dnes chcete rozlišit dobrého člověka od plev takovýchto dětí? Budoucnost nejistá.
Kladl jsem si otázky typu:
Co kdyby ho řidič nechtěně srazil?
Co kdyby přišla ruka zákona s pokutou?
Jaké by asi byly argumenty nafoukaného spratka?
V tom nám nikdo nepomůže. Tohle si musíme vyřídit mezi sebou.
Jedno vím jistě: Pokud nezarazíme zlo v zárodku, nejlépe preventivně, nemáme šanci s ním bojovat později, až nabere na síle a bude jej možno vymýtit jen ještě větší silou – větším zlem.