Nikdy se nevzdávej. A nikdy nepropadni mylnému dojmu, že se tě to netýká!
Pan Novák bydlel v malém domku na louce u kraje lesa. Každý večer chodil na zdravotní procházku po blízkém okolí a vdechoval ten opojný svěží vzduch. Jednoho dne spatřil dva chlapíky postávat na louce a rozhazovat rukama.
„Co se tu děje?“ zeptal se zvědavě.
„Vyměřujeme,“ zněla odpověď.
„A co?“
„Bude se tu stavět bytovka.“
„Tady? Proč tady? Támhle mám svůj dům,“ ohradil se pan Novák.
„To je dobrejch dvě stě metrů daleko,“ povídá jeden z chlápků, „copak vám bude vadit jeden panelák v dálce?“
„To ani nepoznáte, dědo,“ přidal se ten druhý.
Ale pan Novák byl jiného názoru a šel na městský úřad podat protest, sepsal pár petic a obcházel sousedy, kteří měli domky také v dohledu stavební plochy. Kupodivu se setkal s nečekanými reakcemi.
„Víte, kolik tu přibude lidí?“ přesvědčoval je pan Novák, „les a louka za našimi příbytky budou časem znečištěny, prameny zkaleny a zvířata se stáhnou. Bude konec tichu, které si k večeru vychutnáváme na našich zápražích u kávy s dýmkou v ústech. Pohled do krajiny se zprzní a náš ráj nadobro zmizí.“
Dostával však jen podivné odpovědi, kterým nerozuměl a které nehodlal akceptovat, jako: „To bude trvat dlouho, to už tu nebudeme.“ Nebo: „Mě se to netýká, já mám okna na druhou stranu.“
o nás, bez nás
Sebevíc se snažil pan Novák brojit proti stavbě, nic mu to nepomohlo a do roka stál na protější straně louky panelák. A za čas přibyl druhý a dalších pět až vyrostlo celé sídliště. Domek pana Nováka se tísnil mezi bloky. Pár kroků před brankou bylo hřiště, kde hromada ječících dětí sjížděla po skluzavkách, stavěla písečné bábovky a houpala se na pérových konících. To vše přišlo jakoby nic, aniž by se jej kdo zeptal a ještě mu v hospodě řekli, že je to vlastně pro jeho dobro.
S jeho pravidelnými procházkami byl ámen. Stranil se lidí a vycházel jen v čase krajní nouze, když mu lednička svými prázdnými ústy řekla, že jestli do ní něco nevloží, tak mu brzy pojde. Uzavřel se do sebe a jeho srdce naplnil smutek. Když se vracel z nákupu, všiml si party dělníků, co káceli stromy. Dělají místo pro další králikárny. Zaklonil hlavu a spatřil ta osmiposchoďová monstra. Měl pocit, že na něj křičí: „Teď jsme my v převaze. Je nás víc, tak máme my co poroučet. Tvůj dům se sem už nehodí. Smiř se s tím. Přidej se k nám.“
Za oknem spatřil obličej sousedky, která tvrdila, že se jí výstavba netýká. Jakmile ho spatřila, zatáhla závěs. Spěchal domů, zabouchl za sebou dveře a s hlasitým oddechováním se o ně opřel zády. Rukama sevřel hlavu na spáncích a mohutně s ní třásl, aby z ní vypadla ven ta slova, jichž se stále nemohl zbavit: „Přidej se k nám!“
rozhodnutí
Když ho další týden navštívila komise a nabízela mu byt v panelovém bytě výměnou za to, že svůj domek opustí, pochopil, že není úniku. Příliš pozdě je zbořit. Bylo jich příliš mnoho. Uvařil si kávu, ale na zápraží s ní nešel. Zůstal uvnitř a za poodhrnutou záclonou pozoroval cvrkot venku. V tomto stavu rozjímání došel ke konečnému závěru: Tady už žít nechce!
Se slzami v očích balil své poslední věci do batohu. Když opouštěl dům, spatřil, jak od sousedů vynášejí rakev. Zastavil se u branky, kde stál sklesle jeho kamarád. „Manželka už to nevydržela,“ povídal, „když nám řekli, že nás stejně odtud dostanou, po dobrém či po zlém, dostala mrtvici. Narodila se tu a chtěla tady taky v klidu dožít. Tohle si nezasloužila.“ Pan Novák jej jen mlčky chytil za rameno a oba setrvali bez hnutí, než pohřebák odjel.
hledání
Dlouho bloudil pan Novák po světě a mnoho států prošel, nicméně všude již zasáhla paneláková epidemie a užírala životního prostoru. Nechtěl si ten mor pustit do duše, a proto vždy zvedl kotvy a posunul se zase dál. Vynechal jen zemi paneláků, u které bylo už z názvu patrno, jakým směrem se ubírá. Viděl lidi jako roboty, co přijali svůj osud pořád dokola chodit do práce, do obchodu, do svého bytu a to vše v betonové džungli bez doteku přírody. Národy otupěly a nevzdorovaly, poslušně plnily, co jiní nakázali. Zastavil jednoho člověka na ulici a chtěl vědět víc o jeho pocitech. „Ty nechceš panelák?“ odpověděl mu respondent otázkou, „máš tam přece všechno. Teplo, vodu elektřinu, plyn. Můžeš mít satelit nebo kabelovku. Co víc si přát?“ Ale pan Novák se na kabelovku nedíval. Rád se díval ven ze své terasy, do lesa a na louku před ním, tenhle pohled nic nenahradí. Při té vzpomínce jakoby na chvíli ucítil vůni smrků.
„Nenávidím je!“ zaskočil svou reakcí tázaného.
„Vzali mně život v mém domku, donutily mě odejít ze své rodné země. Je to zlo!“ Otočil se a odkráčel.
Bylo mu jasné, že musí kráčet daleko, někam, kde se ještě nepoužívá beton, kde jsou lidé svobodní a mají vůli a odvahu si svůj svět chránit. Kde je slovo civilizace nadávkou a nikdo nikomu nediktuje, jak má žít. Ještě hodně mil uteklo pod nohama pana Nováka, ale jednoho dne se dočkal. V hlubokém pralese se napil z pramene a jeho voda v něm zůstala napořád. Znovu očistila jeho organismus, vnesla novou krev do jeho žil a on měl příjemný pocit, protože věděl, že může žít svůj život.