Kdo nepije rum neuvidí lyže v létě. A spoustu dalších věcí, co se zjeví jen vyvoleným.
Nedávno jsem byl u kamaráda na chalupě oslavovat jeho narozeniny. Seděli jsme venku na terase, naproti přístřešku s grilem. Občas někdo vstal, aby mrknul na maso, co se griluje, jestli se nepálí a kytary opřené o zeď se těšily na svoji večerní produkci.
Narazili jsme bečku a ostatní gratulanti se pomalu trousili a plnili sklenice zrzavou vodou.
Náhle se oslavenec dlouze zadíval na oblohu a povídá: „Teď.“
„Co teď?“ tázaly se naše pohledy.
„Teď je ta pravá chvíle,“ povídá oslavenec a odešel směrem k přístřešku.
„Pravá chvíle na co?“ zvedli jsme se a šli za ním.
Pochopili jsme, jakmile vytáhl z mrazáku vychlazenou lahev. Krystalky ledu se na ní v tom horkém létě rychle měnily v rosu. Pohled pro bohy. „Na rum, přece.“ A nalil každému po kalíšku. „Po tomhle rumu už nebudete nikdy stejní,“ dodal, „tohle je klasika.“
Zaznělo cinknutí pohárků a pak každý zaklonil hlavu a čekal, co se stane.
„Sakra, měls pravdu,“ povídám, „příjemně mě to zchladilo. Dokonce jsem viděl lyže.“
„Po prvním pohárku, no neblbni,“ vtipkovali ostatní.“
„A co lední medvěd, ten by nebyl?“ nasadil další pichlavý humor.
„Ne, fakt,“ bránil jsem svou pravdu. „Třeba to vy, málo senzitivní uvidíte až po druhém kalíšku. Nalij další,“ pokynul jsem oslavenci a ten neprotestoval.
„Tak a teď se pekelně soustřeďte a nezavírejte oči! Tři, dva, jedna…A všichni se znovu zaklonili.
„Debile,“ povídá jeden, zatímco druhý vyprskl rum mezi nás. Třetí se zakuckal a oslavenec se smál na celé kolo.
„Že jsem nekecal?!“ dožadoval jsem se satisfakce.
„Úplně jsem na to zapomněl,“ povídá oslavenec.
Další minuty jsme stáli již bez rumu, ale v záklonu a pozorovali, jak jsou na trámech pod krovem střechy coby ozdobný prvek naskládány tři páry historických lyží i s hůlkami.