Jsme jako mravenci

Neotřesitelná nebetyčná neakceptovatelnost něčeho neznámého neznamená neexistenci nástroje na neposlušnost nebo nedejbože nadvlády neumětelů

 

Nevím jeli-to staročínská moudrost nebo jen nějaká jitrnice napsala na sociální síť odposlechnutou babiččinu pohádku, ale i kdyby to vymyslelo děcko z páté třídy na distanční výuce, tak to stojí za přečtení.

Osobně mám rád přirovnání se zvířátky, každé vyjadřuje nějakou vlastnost. Vlastně člověk už ani nepřemýšlí, a když řeknete medvěd, představí si sílu. Zajíc u něj evokuje zbabělost a liška vychytralost. Orwell na tom postavil celou farmu a dodal praseti ještě víc prasečí povahu.

A co třeba mravenec? Píle, organizovanost, kolektivní myšlení?

 

Posuďte sami:

Seberte sto černých mravenců a sto červených mravenců a dejte je do skleněné vázy, nic se nestane. Potom vezměte vázu, protřepejte ji, ale nemíchejte a nechte ležet na stole. Pozorováním zjistíte, že se mravenci začnou navzájem zabíjet!

Ti rezaví budou věřit, že černí jsou nepřítel, zatímco černí to svedou na rudé a začne boj. Nikdo je v tomto přesvědčení nezlomí, protože vidí ve svém světě jen sebe a protivníka, kterého si sami identifikovali. Skutečným nepřítelem je ale ten, kdo zatřásl vázou!

červený a černý andílek namalováni na počmárané zdi

V této souvislosti si vzpomínám na knihu od Agathy Christie Deset malých černoušků, kdy v závěrečné scéně zbyli z deseti obyvatel na ostrově jen dva živí. Logicky byl každý z nich přesvědčen, že vrahem musí být ten druhý. Použili k tomu velice sofistikovanou metodu vylučovací. Někdy se ovšem musí vzít do úvahy i faktory, které nejsou hned vidět.

 

To samé jako pro mravence ve sklenici, platí i pro společnost! Jen si dosaďte funkci na místo třesitele. Ne, není to bůh, není to příroda se svým zemětřesením, místotřesitel je vláda. Ba, co dím: vlády!

 

Než budeme bojovat mezi sebou, měli bychom si položit otázku, kdo třese vázou!?

 

Přečtěte si také článek:

Kognitivní disonance

Napsat komentář