Dneska už ani šaty nedělají člověka, ale názor davu.
Tak jsem si vyšel ven. Jen tak. Bez důvodu, bez cíle. S úsměvem na tváři jsem procházel ulicemi a pozoroval lidi kolem sebe. Slunce, když mě vidělo, se taky vyhouplo zpoza mraků a dělalo mi společnost.
„Co je to za vola?“ tázavě na mě hleděli kolemjdoucí.
„Ten musí být malomyslnej,“ říkali ti druzí, „jinak by se tak blbě netlemil.“
„Jednoznačně není normální,“ kroutila hlavou starší paní s těžkou taškou, kterou táhla ze sámošky.
Děti se seběhly kolem mě a jeden hoch po mě hodil ohryzek.
„Co je to s váma lidi?“ díval jsem se jim postupně do očí. „Proč jste uvězněni v takovém stresu? Na co tolik zbytečné nenávisti.“
„Drž hubu,“ zaznělo z davu.
„Určitě je to zbohatlík. Nasyslil si hromadu peněz a teď chodí ven se nám ostatním vysmívat.“
„Táhni, hajzle, “ obdržel jsem herdu do zad.
Sebral jsem se a rychle zmizel v nedalekém parku.
Kdyby ti ubožáci věděli, že mě vyhodili z práce, nemám na příští nájem a doma spím pod pěti dekama, protože jsem nezaplatil za topení. Kdyby jen tušili, že jsem už dva dny nejedl a vodu piju ze Svitavy. Já se jen chtěl jít nadýchat čerstvého vzduchu, ten je přece zdarma.
Zatím!
