Pro urážku starostenský nohy nadosmrti zavříno!
Bohužel pokračování z minulého týdne:
Omlouvám se, že stále píšu o koronaviru, mám mnoho lepších a řekl bych zajímavějších témat. Ale okolnosti mě k tomu neustále nutí. Je to aktuální a je potřeba to řešit hned. Nebo bude civilizace zničena a ty ostatní pěkná témata se stanou jen vzpomínkou přeživších a pohádkou pro ty, kterým to budou vyprávět.
Jak málo stačilo, aby se z poctivého ševce stal loupežník z nouze. A přitom jen vyjádřil svůj názor, když řekl starostovi, že už viděl větší nohu. Ale to se nenosí. Nikdy se to nenosilo, říkat pánům názor. Starosta si to přece nenechá líbit. Zavřel Rumcajsovi živnost a ještě jej vyhostil z města do lesa.
„Jestli si starosta myslí, že od něho všecko vydržím jako podrážka ze hřbetovice, tak to ne. Ono se stejně nakonec uvidí!“ děl Rumcajs, ještě jako švec, než zmizel v lese a byl donucen změnit svůj život od základů.
A to je bod, ve kterém se nacházíme. Společnost je rozdělena na dva nesmiřitelné tábory.
Ale vrchnost má řešení. Říká: Přitvrdíme! A tlačí obě skupiny ke zdi.
Trochu cukru (To mělo být ono: Zůstaňte doma, čtěte knihy a sledujte filmy. Případně mějte sex, ale jen s prověřenými partnery. Stejně venku prší.), a ne bič, ale rovnou devítiocasou kočku! Na ty jedince jako jsem já, jenž si dovolil i přes déšť odjet do Prahy číst ze své sbírky básní, bohužel velice omezenému počtu lidí.
Když to nezabralo, pozval si jeden zlý policajt druhého méně zlého policajta, premiéra, aby spolu dali národu sodu. Tomu už vůbec nevadil jeho půl roku starý výrok:
„Jsem v šoku, co z ministerstva zdravotnictví vypadlo.“
To tam totiž seděl ještě jeho bílý koník, kterého krmil svým ovsem. Ihned se vžil do role:
„Já vám to říkal. Já to nechci, ale on to udělá. Je to totiž magor, co se zcela vymknul kontrole.“
Taky za ty prachy, co z toho zrovna jemu plynou, to by jeblo každýmu.
A plukovník, aby dal jeho slovům váhu, začal soptit výhružky. Přece nechcete nutit doktory na přeplněných jipkách, aby se museli rozhodovat, komu pomůžou! To chtějí v národu vyvolat pocit viny? Ano, protože sami nevědí, co dělat a teď chtějí tu díru narychlo zalátat rouškama.
Pokud by se národ chtěl i přesto srocovat ve skupinkách po šesti, rozmetáme tu drzost v samotném jádru buňky. Rozvrácením tradičního modelu. Rodiny se spolu nesmí stýkat, zakážeme oslavy narozenin a novodobý Grinch jásá: Vánoce máte na kahánku. Konec rodinného života, přežitku ze starých dob.
A jdeme s hrozbami ještě dál. Když se všichni nenecháte očkovat, podržím vás v té křeči mnohem déle. Rozhodněte o sobě sami. Rozhodnout co? Mezi pomalým udušením a rychlým zastřelením?! A kde je listina práv a svobod?!
Můžete si za to sami, haranti, když neposloucháte, tak vám přitáhneme uzdu, dokud nebudete zkroceni.
Aby bylo jasno, já nezpochybňuji význam nošení roušek nebo nutnost určitých omezení, ale tohle je zkouška, kam až můžou mocipáni zajít, než se to lidu začne zajídat. Tady už nejde o roušky a do jaké míry chrání či ne. Tohle je diktatura a její služebníci: Gestapo, které bere svobodu a rozsévá strach.
Jsme pro ně nezodpovědné děti, zpovykanci a jiní. Což mi připomíná jednoho bývalého politika a jeho větu: „Hanička Zagorová, Jandové a jiní…“
Není divu, že vox populi utlačovaného stáda se diverzifikuje a ozývají se hlasy jako: Konec tyranie rudých svetrů! A výzvy typu: Běžte do prdele! Slavné osobnosti Bílá, Ledecký, Basiková se staví do čela odporu proti největšímu podvodu se zdravím všech dob.
A jak to dopadne?
Pánové nahoře si myslí, že jich se to netýká, jenže i oni jednou opustí město a půjdou do lesa pro vodu do džbánu, jemuž se ucho utrhne. Pak přijdeme konečně na řadu my, Rumcajsové, kteří byli vyhnáni do lesa. Až nás budou v lese miliony, potká nás starosta.
„Šmarijánko, loupežník!“ vyjekne.
„Z Vašeho dopuštění, pane starosto,“ povídáme my Rumcajsové, sundáme mu boty a mírně ukážeme z lesa ven:
„Tudyhle se chodí do Jičína, pane starosto.“
Starosta Humpál bude pak povolán ke knížepánovi, aby si vyslechl:
„Humpále, následkem ztráty velebnosti nohou už nejsi v Jičíně starostou.“
Ale pozor. Knížepán vymění ministra a jede se dál. A zařadí vyšší rychlostní stupeň!
Je snad svět jen Petriho miska pro jeden velký pokus na lidech? Kolik kopanců ještě snesou? Kdy přeteče nádoba trpělivosti?
Víme, kde je horizont událostí našich svobod?
Pozor, jakmile se za něj dostaneme, není cesty zpět!
Pokračování? Nekonečné.