Pivní stín

Někdy máte pocit, že nějaké věci neexistují, dokud je nezažijete na vlastní kůži.

Sedím si takhle v hospodě a čekám na kamarádku. Když se objeví skupinka chlapů a hledá místo k zaparkování, kde by mohli natankovat pár pátečních litrů paliva, aby vydrželi víkend s rodinou. Jeden si sedne hned na kraji k prvnímu volnému stolu za výčepem.

„Kam to sedáš?“ ptá se ho kolega.

„Tady, blízko výčepu.“

„Ale to je přesně v pivním stínu.“

„Cože to je? Divil se ten první. „To sis teď vymyslel, nic takového neexistuje.“

„Uvidíš sám,“ neochotně si ten druhý přisedl, zatímco ostatní sedli ke stolu vedle.

Se zájmem jsem sledoval, co bude dál.

„Pane vrchní,“ zvedl muž ruku. Vrchní však spěchal k výčepu.

„Můžu poprosit,“ snažil se muž při dalším míjení číšníka.

Napotřetí číšník zareagoval, že rozumí, ale další dvě minuty se nic nedělo.

Mezitím ostatním členům party přistál na stole napěněný zrzek. Já naštěstí seděl u protějšího stolu a byl jsem tedy též dobře zásoben, ale v jeho rohu, jako by byla patogenní zóna.

„Pivo!“ zvolal chlápek a oběma rukama nakreslil ve vzduchu půlkružnice, jako kdyby chtěl zastavit loď.

„Vidíš, já ti to říkal,“ obracel oči v sloup ten druhý, „takový pivní stín je v každé hospodě. Je to celá věda a vyžaduje to dlouhá pozorování, než jej lokalizuješ. V tomto ohledu je dobré dát na staré zkušené štamgasty. Dokonce se vyskytly případy úmrtí žízní!“

První chlápek vypadal vystrašeně a bylo pro něj vysvobození, když slyšel: „Zkus to tamhle.“ Podíval se směrem, kam ukazoval prst. Ke zbytku partičky. Sotva dosedl, postavil před něj číšník pivo a on zvlažil suché rty v chmelovém nápoji. Byl zachráněn před jistou a pomalou smrtí.

Od té doby si hledám místo velice obezřetně, hlavně abych neseděl v pivním stínu. Napoprvé člověk nikdy neví, kde přesně se takové místo nachází, ale za ta léta mám již vycvičený pozorovací talent a instinkt mě vždy nasměruje na správnou židli. A kdyby náhodou ne, tak se zeptám místních rodáků. Ti by si nikdy na takové místo nesedli.