Říká se, že stokrát nic umořilo osla. A co milionkrát nic. Jazykem dnešním – mega nic. Není to moc i na člověka?
Pan Jiří Novák chodí již třicet let do stejné hospůdky kousek od svého bydliště. Vždy si sedne pod deštník na zahrádku nebo v zimě na zasklenou terasu a kochá se pohledem na kašnu v parku před restaurací. Pokaždé, když odchází, vezme zbylé drobné, deset či dvacet korun, a vhodí je do vody s přáním, aby se stal milionářem.
Chodil dokonce i v dobách, kdy byla hospůdka zavřena pro rekonstrukci nebo změnu majitele. A vždy zalovil v peněžence a vyprázdnil kapsičku, určenou pro drobné se stejným přáním. V létě padaly mince do vody, v zimě je prostrčil mřížkou kanálku a čekal, až zacinkají o betonové dno.
Jednoho dne, těsně před zavíračkou, se voda začeřila a vyplavala zlatá rybka. Pan Novák si promnul oči, protože jim nevěřil, ale šok nastal, když promluvila: „Ahoj Jirko.“ Ohlédl se, jestli jej neoslovil někdo z okolí, ale nikdo nebyl v dosahu. „Proč tady ztrácíš čas,“ pokračovala, „házíš mince do kašny už třicet let. Kdybys je raději házel do prasátka, kolik myslíš, že by to už bylo korun?“
„Nevím,“ pořád se nemohl pan Novák vzpamatovat.
„Byl by to přesně milion! Teď jsi hodil poslední chybějící desetikorunu,“ řekla ryba němými ústy.
„To není možné!“ zajíkl se pan Novák.
„Ale ano, je,“ vypouštěla ryba dále bublinky, „a navíc tehdy, když jsi s tím začal, byla hodnota koruny daleko větší, mohl jsi ji investovat. Pamatuj, že i zlaté rybky podléhají inflaci.“ Pak zmlkla a odplavala do kanálu.
„Tak já jsem proházel touhle kašnou milion korun?!“ přemítal pan Novák. Vytáhl peněženku, spočítal drobné a šel si koupit ještě jedno pivo. Do kašny už nikdy nic nehodil.
Jste také ten druh člověka, který plýtvá svou energii na blbosti, než abyste ji namířili správným směrem a využili k dosažení svého cíle?