Text písně: „Mosty znám už dlouhý čas, jsou dlouhé i krátké, i tenké jak vlas, ale pomáhají, když jeden z nás chvíli se vzdálí.“
Začíná to, jako starý otřepaný vtip: Sedí cikán, kněz a ajťák v hospodě, která patří pankáčovi. Dojde nezaměstnaný: „Dej mi pívo, je to tady, jak u Suchánků. A i tam mně nalili.“
„Máš love, vole?“ ptá se pankáč.
„Hoď to na sekeru,“ přisunul si nefachčenko židli až ke stolu.
„Já mám tyhlety, peníze,“ ozval se cikán.
„Ty drž úhel,“odbyl jej majitel.
„Jaký uhel? Já nepracuju v dolech, já jsem popelář. Čistá práce.“
„Jo, máš peníze, protože dostáváš dotace, které jsem ti zařídil já,“ ukázal na něj nezaměstnaný prstem a hodil na stůl podtácek.
„Přátelé, nehádejme se, všichni jsme děti boží,“ zvedl kněz ruce vzhůru v pobožném gestu.
„Vy už taky přestaňte tolik chlastat velebnosti,“ otočí se na něj panker, “leze vám to na mozek.“
„Počkejte,“ ožil ajťák, „to je bezva příběh. Napíšu to do svého blogu.“ A otevřel laptop, co měl na stole. „Jednou budu slavnej a všichni budem mít v týhle hospodě víajpí místa.“
„To už máme, ne?“ říká cikán.
„Všichni jsem si před bohem rovni,“ přidá se kněz.
„Úhel!“ zasyčí panker a zatne pěst, „a vy už držte hubu, otče.“
Vtom se rozrazí dveře a do místnosti vpadne banda skínhedů vedená uraženým místním mafiánem.
„Překvapení, že?“
„Co ten tady dělá?“ ukázal bejsbolkou jeden ze skínů na cikána.
„Ten může.“
„To je proti pravidlům,“ zlobí se holá hlava.
„Tady jsou naše pravidla,“ opáčil pankáč.
„Tak to si jenom myslíš.“
A spustí se klasická hospodská rvačka o názor.
Resumé či poselství?
Je až s podivem, jak si lidé dokážou to světové moře rozdělit na menší vody: Jezera, rybníky, kaluže. Každá ta voda má časem jinou barvu, jinak chutná, je čistší, či zanesena kalem, žijí v ní jiní živočichové. A protože jsou přirozeně zvědaví, propojí někdy tyto časoprostory mosty, po nichž se vzájemně navštěvují. Zjistí, jak jsou tyto endemity jedinečné a brání je proti nepřátelům. V tu chvíli se dokážou spojit.
Obyčejní lidé ale nedokážou sami určit nepřítele, toho jim vždy někdo ukáže. Ale je to ten správný? Toho pravého většinou poznají, až když stojí mezi futry a brání jim v odchodu z hospody, i kdyby to byl někdo, kdo s nimi ještě včera pařil škopek.
A když jej porazí, vrátí se zase do stavu rybníčků a kaluží, do svého bahna, ve kterém oni vyrostli, a je to jejich vlastní bahno domácí.
Tohle tady bylo od nepaměti.
Dycky žáby proti myším.
Dycky jiní lidi.
Dycky kaluže.
Dycky mosty.
Příští článek: Jedině Brno!