Když budete stát příliš dlouho ve frontě, může se vám stát, že zapomenete proč.
Shluk lidí stojí před úřadem. Mačkají se a strkají, požduchují a netrpělivost se mění v agresivitu. „Au,“ stoupl jste mi na nohu.“ „Já? To vy jste stoupl na nohu mně.“ Pán, který je skleněným dveřím nejblíž, nemluví vůbec. Je to ovšem dáno tím, že má obličej zcela natlačen na vitríně, což vidí nejlépe ochranka uvnitř. Jeden z jejích členů se podívá na hodinky. Ještě dvě minuty. Hlavou zavrtí vlevo vpravo a jeho kolega na druhé straně pro změnu nahoru dolů, na znamení, že rozuměl. Oba pak s rukama za zády ještě několikrát obchází stůl, než se u toho vyššího objeví cinkající klíče.
Davem to zašumí a jako jedna masa se zavlní. Někteří přítomní ztrácí na pár sekund kontakt nohou se zemí jako na rockovém koncertě. Když se jejich stabilita navrátí, zapírají se v očekávání útoku. Na chodbě se rozsvěcí hlavní světla a dveře se snaží odsunout do stran. Pod náporem těl to jde ztuha, ale nakonec to dávají. Pole position se hnulo kupředu a ihned jsou patrné handicapy. Zkušenější uchvacují čelo pelotonu. Jako Taxis se blíží první překážka, schodiště.
Boj začíná
První závodníci již padají a natřikrát se zvedají, jak se přes ně neustále žene lidská povodeň. Následuje levotočivá zatáčka. Paní na kraji na okamžik ztrácí pozornost a je odstředivou silou vynesena jen o půl metru vně vlny, což stačí na to, že končí v otevřeném výtahu. Musí sjet do přízemí a schodiště si zopakovat, neboť zpět už nemůže, čímž ztrácí alespoň čtyřicet minut při čekání ve frontě.
Ti, co se už probili k vyvolávacímu zařízení, hrají na jeho tlačítka ódu na radost. Těm na chvostu zbude osudová. Nějaký ten bythoven přece dnes být musí. Jakmile opadne tsunami, rozhostí se pověstné ticho před bouří. Čekání na světlo majáku, na jehož displeji se každou chvíli musí objevit číslo. Všichni ti lachtani se válejí a tuleni tulí, dokud nevypadne jejich číslo z osudí. Pohledy upřeny na tabulku visící na zdi. „Jé, moje číslo,“ vyskočí paní ze židle a radostně zmizí v příslušných dveřích.
Jeden starší pán s berlemi se pomalu sune středem chodby. Trvá mu to věčnost. „Nezdržujte,“ oboří se na něj paní, kterou je lépe přeskočit, než oběhnout. „Pardon,“ snaží se pán zachovat slušnost. Paní se mezitím probojovává ke dveřím. „Moment,“ klepe jí na rameno mladík, „nespletla jste si dveře?“ „Já nevím,“ zkoprní ona. „Ukažte,“ nastavuje ruku hoch a ona do ní vkládá svůj lístek. „To musíte do dveří číslo pět,“ podává jí mladík zpět čtvereček papíru, „tady je oběšení ne zastřelení!“