Holubí requiem

Requiem aeternam dona eis Columbae (Odpočinek věčný dejž jim, holubice)

V létě sedávám na terase, popíjím kávu a sleduji okolní dění. Protože je to v pátém poschodí, vidím vršky okolních střech, ty antény a komíny a tak jsem byl kolikrát svědkem nebeských příběhů andělů a ptáků.

Tudíž mi nemohla nepadnout do oka komunita holubů formující se na protějším domě. Chvíli jsem je pozoroval a vypadali tak nějak organizovaně, podrobil jsem je tedy až vědeckému výzkumu. Na holubí inteligenci jsem nikdy neměl valný názor. Do jejich malé hlavy se dle mého názoru vejdou jen dvě buňky, aby věděli, jestli mají při letu zatočit doleva nebo doprava. Ale oni vypadali, jako by přesně věděli, co dělají a proč.

Po týdenní observaci jsem pořád nevěděl, jak je to s jejich moudrostí, zato jsem měl naprosto jasno, jak je to s jejich drzostí.

jak moc jsou vlastně ti holubi chytří?

Jenom pro představu vám popíšu, proč jsou holubi tak otravná zvířata. Když letí kolem vašeho balkónu, slyšíte zřetelně šelest jejich křídel. Nevěřili byste, jak moc hlasité to může být. Ještě víc se vám zažere do hlavy jejich vrkání. Nedej bože, aby se jeden usadil na vašem okapu a spustil svůj typický zvuk, jenž se nejlépe nese teplou letní nocí otevřenými okny do vašeho bytu. Pamatuji si nejedno takové probuzení, kdy jsem byl donucen vstát a smetákem ukončit jeho produkci, abych to za dvě hodiny musel opakovat znovu, protože se vetřelec vrátil na pozici.

Že je opravdu zle zjistíte, když uvidíte, či dříve uslyšíte, holuba kráčet po vašem parapetu, neboť klapání pařátků na jeho kovovém povrchu je nepřeslechnutelné, s klacíkem v zobáku. To se chystá hnízdit. Neopouštět domov a vytrvale co hodinu polorozestavěné hnízdo shazovat není v praxi možné. Po třech týdnech vám dojde dovolená a vy budete muset byt opustit. Holub má, pokud si nějaké místo oblíbil, až ďábelskou trpělivost a hodlá zajistit pro svou snůšku to nejlepší prostředí.

za úsvitu

I já se jednou po takové absenci vrátil domů a dle známého vrkůůů jsem lokalizoval pelech takové rodinky až pedantsky umístěn mimo dosah mého smetáku. „Sakra,“ pomyslel jsem si, „je tak daleko, snad jen na dostřel.“ Ano, na dostřel, to je ono. A půjčil jsem si od souseda vzduchovku. Druhý den v šest hodin ráno následovala na mé terase scéna jako z filmu Highnoon. Sedl jsem si na plechový parapet a zlomil hlaveň. S ledovým klidem jsem vložil diabolku a zbraň zaklapl. Zalícil a čekal. „Tak pojď, vylez,“ promlouval jsem k němu v duchu. Věděl jsem, že hrudní kost má příliš tvrdou a diabolka by neměla valný účinek. Musím jej trefit do hlavy. Zvědavost jej nakonec zdolala a vylezl ze svého úkrytu v celé parádě. V tu chvíli jsem zmáčkl spoušť. Trefa a holub dopadl na sousedův balkón. Více, než rok se u mě holubi neukázali. Jakoby si to mezi sebou řekli.

Když začala holubí letka opět svoje nálety, vyzkoušel jsem strašáky z alobalu a cédéčka. Rozvěšel jsem je všude kolem v naději, že jejich blikotání ptáky odradí. Nějakou dobu to k mojí spokojenosti fungovalo a já si mnul ruce pokaždé, co jsem viděl nalétávajícího holuba ve vzduchu zbrzdit a změnit trajektorii letu někam jinam.

průzkumníci

To však netrvalo dlouho. Při sledování televize jsem zaznamenal koutkem oka pohyb na terase a vzápětí uviděl malinkou hlavičku nakloněnou na bok a pozorující, jak se zachovám. Byl tam a díval se na mě, dokud jsem nevstal a neudělal dva kroky jeho směrem. To pak frnk a byl pryč. „Co to na mě zkouší?“ říkal jsem si a schoval se za dveře. Podle klapotu jsem usoudil, že se opět blíží. Ve správný moment jsem se vyklonil a on to evidentně nečekal. Zamotal se na místě, než vybral směr úniku a překotně mával křídly.

Příště zvolil cestu z opačného konce. Pochopil jsem, že to byl zvěd vyslán na nepřátelské území, aby zjistil, jaké hrozí nebezpečí od těch blyštivých předmětů a toho podivného tvora, který je pěstuje. Vrcholem drzosti pak byla výprava dvou holubů, kteří připomínali učitele a žáka. Ten starší a rozumnější kráčel první a při chůzi pokyvoval hlavou dopředu a dozadu, jak to holubi dělají. Ten mladší ještě neměl tak pevné držení těla a spíš cupital za svým vůdcem. Jakmile došli k proužkům nastříhaného alobalu, otočil se ten první a hlavou ukázal na neznámé třpytivé věci. Býval bych přísahal, že říká: „Tak vidíš, že to nic nedělá. To bylo ale strachu, že?“ Menší holub se stále pro jistotu krčil, ale i on už pochopil, že se té podivnosti nemusí bát.

Vidíte, jak podlé zvíře je tento holub? A k tomu všemu roznáší ošklivé nemoci. Říká se, že holubi mají sedmkrát rychlejší reakce, než člověk, a proto je nemožné je chytit. Bejvávalo. Dnes se přežraní holubi sotva nesou, že na ně na ulici málem šlápnete. Já rozhodně nebudu ten důchodce, jenž chodí do parku krmit je rohlíkem.

útok

Včera vletěl jeden holub rovnou do okna, div, že jej nerozbil. Rána to byla obrovská a já se šel podívat, jestli nevznikly nějaké škody. To je vůl, myslím si. Asi to s jejich inteligencí přece jen nebude tak vážné. To jsem ale ještě nevěděl, že se Douglas Adams mýlil. Ne myši, nýbrž holubi si nechali udělat planetu Zemi na zakázku a lidé jsou pro ně vetřelci, ubírající jim životní prostor.

„Tak další, honem, žádné otálení,“ křičel velící důstojník a následující vojáci skákali ze střechy.

„Pane,“ salutoval vojín, „dovolte mi promluvit.“

„Povoluje se.“

„S kadetem je to zlé, rozbil si hlavu.“

„Žádné odmlouvání. Potřebuji dobrovolníka.“

„Pane…“

„Co je!“ obořil se na něj velitel.

„Zatím to nikdo neproletěl.“

„Ale u souseda to šlo, ne?“

„To ano, ale.“ Zezadu se přišoural další, tentokrát s pochroumaným křídlem.

Mezitím se ozvala rána, jak se o to pokusil desátník, který byl zrovna na řadě.

„Je tam nějaké silové pole, co nám nedovolí průnik,“ hlásil svobodník a snažil se zakrýt kulhání.

„Tohle je útok, žádné cvičení,“ nesnesl kapitán vzdor, „honem, dokud jsou blbý.“ Nadmul své vole a načechral si peří. „Jednou se nám to přece povede.“