Ne, to není teaser na známý film o dospívající mládeži z osmdesátého roku. Tohle je docela jiný pískot.
Whistleblowing je termín dokonce starší, než zmiňovaný film. Jako whistleblower se označuje, ten, co píská na pomyslnou varovnou píšťalku, tedy zaměstnanec upozorňující na neetické či nezákonné jednání ve firmě. Svým pískotem oznamuje, že se někde nehraje podle pravidel, asi jako rozhodčí, když zapíská faul při sportovním zápase.
To se samozřejmě netýká jen zaměstnání. Nelegitimních praktik si užijeme dost i v jiných sférách. Bez ohledu na velikost rybníka, ve kterém lovíme, nezáleží ani na jeho názvu, hloubce či snad teplotě vody. Pískat na poplach je možné všude.
Novinový titulek hlásá: Whistleblowers, jsou to národní hrdinové nebo moderní bonzáci?
Ano, hranice mezi užitečným hmyzem a škůdcem je tenká. Boj proti korupci nikdy nekončí. Na druhou stranu dobrá zbraň ve špatných rukou nadělala již mnoho pasek.
Nahlédl jsem do kyberprostoru a zjistil, že tam je mnoho stránek, kde je možno něco nebo někoho nahlásit. Kupující nahlásí prodejce, protože nedostal účtenku EET. Štvanec sociálních sítí nahlásí podle něj nevhodný obsah. Babička může naprášit vlastního dědečka, že nechává na záchodě zvednuté prkénko. Jedině pes, co nedostal od rána nažrat má smůlu. Neumí totiž mluvit a mail taky nenapíše.
Právě kvůli té zahlcenosti hrozí reálné nebezpečí, že se v tom člověk ztratí. Podle prastarého pravidla nejlepší obrana je útok aneb obviň protivníka z dvojnásobku špatností, které sám pácháš, není vítězem, ten, kdo byl první, ale spíš ten poslední, co hodil pořádnou porci bláta na soupeřovu polovinu.
Pokud by se takto veřejně měly, jakože by se měly, oznamovat věci jako odpírání základních lidských práv, či vlastizrada, na to by píšťalka nestačila. Musely by znít všechny pražské zvony a na hradě by se muselo střílet z kanónu. To by se pak dalo nazvat bellringing nebo cannoneer.
Ale je ticho. On si totiž nikdo nechce střílet do vlastní nohy.
Tento článek neobsahuje koronavirus!
